Jeleni v Indii
Ve světě žije v současné době 16 druhů jelenů.
S třetinou z nich se můžeme setkat v Indii. Některé druhy jsou alespoň v národních parcích poměrně hojné, některé jsou naopak vážně ohrožené. K těm nejrozšířenějším patří sambar indický (Cervus unicolor) a axis indický (Axis axis).
Jelen barasinga (Cervus duvaucelii) je z místních druhů neohroženější. Axise vepřího (Axis porcinus) a jelena lyrorohého (Cervus eldii) můžeme z hlediska četnosti zařadit mezi oba póly.
Během naší cesty po indických národních parcích se nám podařilo uvidět a většinou i slušně nafotit čtyři z pěti druhů jelenů.Skutečně nejhojnějším jelenem a myslím i savcem, kterého v severoindických národních parcích můžeme potkat, je axis indický nebo také chital. Většinou žije ve velkých stádech (až o sto kusech), ale potkali jsme i osamocené jedince. Nejsou úzce vázáni na specifický biotop. Setkávali jsme se s nimi jak v hustých porostech, tak i na otevřených pláních nebo u bažinatých jezírek.
Na první pohled člověka upoutá hlavně barevná podobnost s našim daňkem evropským. Je však menší (o délce do 1,5 m, hmotnost dospělého jedince je 70 - 80 kg) a nemá daňčí lopatkovité parohy. Dokážou i v lesnatém porostu běžet úžasnou rychlostí 65 km/hod. Všichni naši průvodci se shodli v tom, že chitalové mají úžasně vyvinuté smysly (hlavně čich a sluch), a tak na rozdíl od sambarů rozhodně nepatří mezi častou potravu místních predátorů. Pokud není dostatek potravy na zemi, dokážou podobně jako antilopy žirafí poměrně dlouho balancovat na zadních nohách a pochutnávat si přitom na listech nebo větvích stromů. Stádo chitalů v ranním oparu vás určitě přinutí zastavit a pokochat se nádhernou scenérií.
Dalším jelenem, kterého určitě uvidíte i při sebekratší návštěvě národního parku, je sambar indický nebo krátce sambar. Je největší z jelenů nejen v Indii, ale v celé tropické Asii. Dosahuje běžně déky 2 až 2,5 m a hmotnosti od 250 do 350 kg. Na internetu jsem objevil údaj, který posouvá hmotnost sambara až přes 500 kg. Většinou potkáte jednotlivé kusy. Pokud jsme viděli stádo sambarů, napočítali jsme vždy kolem deseti až dvaceti kusů. Na rozdíl od líbivé červenohnědé barvy chitalů mají sambaři poněkud smutnou a fádní tmavou šedohnědou barvu s černým koncem ocasu. Zato paroží mají chitalům velmi podobné. Hlavní výsady mají dva vrcholy a jednu nadočnicovou výsadu. Poměrně často jsme viděli sambary v mělkých jezírcích, kde požírali trávu, která rostla pod vodou. Dokázali vydržet s ponořenou hlavou bez nádechu několik desítek vteřin. Paroží si téměř vždy přizdobili "podvodní" travou.
Na první pohled velice podobný sambarovi je jelen barasinga. Pokud nemůžete srovnat velikost a podmračená obloha vám poněkud zkreslí odstín srsti, mohou být rozdíly nevelké. Barasinga je menší (dosahuje délky do 2 m), oproti sambarovi má užší tělo a paroží se proto jeví výraznější. Objektivně je však paroží členitější. Samotné jméno barasinga znamená v hindštině 12 výsad. To znamená, že na každém parohu je 6 výsad, ale u starších jedinců jich může být i deset a více. Srst je v zimě žlutohnědá v létě červenohnědá. Barasinga má výrazné uši zevnitř porostlé světlou srstí. Tento jelen je velice dobře přizpůsoben pohybu v bažinatém terénu. V šedesátých letech byl tento jelen prakticky před vyhynutím a jeho stav nedosahoval ani sta kusů. Dnes je situace lepší, dle dostupných údajů žije v Indii tři až pět tisíc jedinců. V oblasti, kterou jsme navštívili, je možno barasingu vidět pouze v NP Kanha, kde žije specifický severní poddruh tohoto jelena. Myslím, že při návštěvě tohoto parku ji skutečně může uvidět každý. Slušné nafocení už ale chce pořádný objektiv a štěstí.
Poslední a jednoznačně nejmenší ze čtveřice jelenů, které jsme během naší cesty po Indii viděli je axis vepří (Axis porcinus). Je dlouhý něco málo přes jeden metr a váží od 35 do 50 kg. Vzhledem k délce těla má velice výrazný asi dvaceticentimetrový ocas. Axis vepří má okrově hnědou barvu, starším jedincům barva tmavne. Paroží se třemi výsadami může dorůst délky až 60 cm. Vzhledem k tělu mají zdánlivě krátké nohy, přičemž přední jsou kratší než zadní. Hlava proto jakoby směřuje k zemi, což připomíná divokého vepře a odtud i pojmenování tohoto jelena. Přestože nám všechny informace naznačovaly, že se tento jelen vyskytuje v poměrně širokém pásu od Pákistánu přes celou severní Indii až do Indočíny, podařilo se nám axise vepřího nafotit až v nejvýchodnějším bodu našeho pobytu v NP Kaziranga. Většinou jsme je viděli v párech.
Kromě jelenů patří do čeledi jelenovitých i podčeleď muntžaci (Muntiacinae). Do podčeledi muntžaků patří celkem deset druhů, z nich dva se vyskytují v Indii. Jsou to malí velice plaší lesní tvorové, které je velice obtížné při "běžných safari" potkat. My jsme měli štěsí a v národním parku Bandhavghar jsme se potkali s muntžakem červeným (Muntiacus muntjak) nebo přesněji se samičkou. V angličtině se toto zvířátko jmenuje štěkající jelen, jelikož jeho varovné signály připomínají štěkot psa. Muntžak dosahuje délky 50 - 75 cm a váží do 30 kg. Specifickým znakem tohoto druhu muntžaka jsou dva tmavé pruhy, které se táhnou od růžků téměř přes celou obličejovou část. Velice výjimečným znakem je, že mají jak jednoduché parůžky, tak i přerostlé vyčnívající špičáky, které jsou vlastní především kančilům, které jsme bohužel nezahlédli.
Indie,02/2010