Tři obři od Brahmaputry

Počátky ochrany přírody v oblasti dnešního národního parku se datují již od roku 1904. V roce 1965 zde byl vyhlášen národní park a v roce 1985 bylo 430 kilometrů čtverečních tohoto národního parku zařazeno mezi památky světového dědictví UNESCO.

Přes poměrně komplikovanou a vzhledem k místním konfliktům snad i nebezpečnou cestu do národního parku nám Kaziranga nabídla skvělý zážitek. Předně byla úplně jiná než všechny předchozí národní parky. Pánev řeky Brahmatutry zde vytvořila obrovskou travnatou rovinu s množstvím menších lesních porostů, jezer a mokřadů. Podle oficiálních údajů zde žije 35 druhů savců a 480 ptačích druhů. Z tohoto celkového množství je 15 druhů savců a 50 druhů ptáků uvedeno v červené knize ohrožených zvířat.

Mezi chráněné druhy žijící v tomto národním parku patří i tři největší savci žijící v oblasti tropické Asie. Slon indický (Elephas maximus), nosorožec indický (Rhinocerus unicornis) a buvol indický zvaný arni (Bubulus arnee).

V celosvětovém měřítku je především jedinečná zdejší populace nosorožce indického. Přibližně 1850 nosorožců, kteří tu žijí, totiž představuje celých 70% světové populace tohoto druhu. Od roku 1900, kdy populace nosorožců indických představovala pouhých 100 jedinců, se jejich stav začal postupně zvyšovat. Nosorožec indický je druhým největším nosorožcem na světě. Dosahuje délky až 3,5 m a hmotnosti kolem 2,2 tun.

Od svých afrických příbuzných se liší především pláty připomínající tlustou kůží a jediným rohem, který je navíc mnohem menší než u nosorožce tuponosého i dvourohého. Domovem i potravou mu jsou obrovské plochy "sloní trávy", která běžně dorůstá výšky 4 metrů, v období dešťů to však může být i dvojnásobek. Myslím, že nosorožce může v Kaziranze vidět skutečně každý návštěvník. Na podvečerním safari v džípu jsme u jednoho slepého ramene Brahmaputry napočítali patnáct jedinců.