Pár zajímavostí o kolibřících

Kolibříci patří mezi nejmenší ptáky. Kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) z čeledi kolibříkovitých je pak nejmenším ptákem na světě vůbec

Jak létají?

Kolibříci jako jediní ptáci dovedou létat dozadu, do stran nebo se vznášet po relativně libovolnou dobu na jednom místě. Za tyto téměř neskutečné letové možnosti můžou děkovat velké pohyblivosti ramenního kloubu a mohutnému prsnímu svalstvu, které ovládá křídla.
Mávání křídel kolibříků je vlastně výslednicí tří pohybů křídel. Pohyb křídel ve vodorovné rovině (vpřed a vzad) je kombinován nevýraznějším pohybem svislým (nahoru a dolů). Výsledkem je, že letky obkreslují jakési osmičky. Navíc se letky pootáčejí kolem své osy. Právě složeniny všech pohybů spolu s obrovskou frekvencí mávání křídel (10 - 90 kmitů za sekundu) umožňují kolibříkovi nadstandardní létání. Kromě toho dokáží vyvinout vzhledem ke své velikosti neskutečnou rychlost až 54 km/hod a dokážou být i vytrvalí letci. Byl zaznamenán případ, kdy kolibřík na jeden zátah uletěl 800 km.
Jejich anglické jméno "Hummingbird" je odvozeno od slovíčka “hum”, což znamená bzučet nebo svištět. Právě tak vnímáte zvuk, který vyluzují rychle se kmitající křídla.

Čím se živí?

Kolibříci se živí převážně nektarem - sladkou tekutinou z květů. Nektar přitom nasávají pomocí dlouhého vysunovacího jazyku, na kterém jsou drážky nebo žlábek. Stejně jako včely pak z nektaru získávají cukr pro svoji obživu. Vybírají si přitom květy, jejichž nektar obsahuje více než 10 % cukru.

Nektar je však chudý na živiny, a tak kolibříci získávají nezbytné množství proteinů, aminokyselin, vitamínů a minerálů lovem hmyzu a pavouků, zvláště v době, kdy krmí svá mláďata.

Přestože kolibříci denně spořádají nektar o hmotnosti až několikanásobku své vlastní hmotnosti, věnují se sběru potravy poměrně krátkou část svého aktivního dne (cca 15%).

Jak jim zobák narostl?

O kolibřících můžeme obecně říct, že vzhledem k celkové velikosti těla mají dlouhý až velmi dlouhý zobák. Horní část zobáku „maxilla“ přitom výrazně přesahuje část spodní „mandible".
Většina druhů kolibříků má zobák rovný nebo skoro rovný. U některých druhů se však tvar zobáku přizpůsobil jejich potravní specializaci. Například kolibříci rodu Chalcostigma mají krátký ostrý zobák, který je přizpůsoben sání nektaru z květin s krátkým okvětím. Kolibříci rodu Eutoxeres mají naopak extrémně zahnutý zobák, který slouží k sání nektaru především z květů rostlin čeledi Gesneriaceae, které mají zahnuté okvětí. Zobák kolibříka Avocettula recurvirostris je zase zahnutý nahoru. Sameček Androdon aequatorialis má na konci dlouhého ostrého zobáku bodec jako barakuda.

Proč je přitahují červené květy?

Kolibříci, na rozdíl od většiny hmyzích opylovačů, jsou schopni vnímat červenou barvu. Jsou tak dominantními opylovači rostlin, jejichž květy mají odstíny červené, oranžové nebo jasně růžové. Současně si tím vytváří právě u těchto rostlin dostatečný zdroj potravy.
Květy těchto "kolibříkomilovných" rostlin mají většinou jen slabý nektar (cca 25% cukrů). Na rozdíl od "hmyzomilovných" rostlin, jejichž nektar obsahuje převážně glukózu a fruktózu, však tyto cukry tvoří především snadno stravitelná sacharóza (stolní cukr).

Jaký je jejich metabolismus?

S výjimkou hmyzu mají kolibříci za letu nejrychlejší metabolismus ze všech živočichů. Právě díky němu mohou dosahovat tak vysoké frekvence mávání jejich křídel. Jejich srdce přitom bije rychlostí až 1260 tepů/min. Ze všech obratlovců spotřebovávají největší množství kyslíku na gram své váhy (až 68 cm3 za hodinu). Této vskutku rekordní hodnoty můžou dosáhnout díky velkému povrchu plic a velkému srdci, samozřejmě vztaženo k jejich celkové velikosti.
Kolibříci však ani zdaleka netráví celý den létáním. Aby ušetřili cennou energii, tráví většinu času posedáváním a zevlováním. Během odpočinku a v noci se kolibřík dostává do stavu hibernace, kdy se mu snižuje energetický výdej a srdeční tep se sníží na 50 – 180 tepů/minutu.
Obrovská dynamika tělesných dějů je umožněna dynamickým rozsahem ledvin.

Jakého věku se dožívají?

Vzhledem ke svému úžasně dynamickému metabolismu lze kolibříky považovat za poměrně dlouhověké živočichy. Pokud pomineme první rok života, ve kterém umírá poměrně velké množství kolibříků, dožívají se průměrného věku 3 – 5 let. Srovnatelně velcí savci (rejsci) se dožívají max. 2 let života. Nejdelší délka života kolibříka byla zaznamenána u samičky kolibříka šestibarvého (Selasphorus platycercus), a to 12 let.

Kde všude kolibříci žijí?

Kolibříci ve volné přírodě žijí výhradně v Americe, od jižní Aljašky až k pohoří Tiera del Fuego v jižní Americe, samozřejmě včetně karibské oblasti. Většina druhů žije v tropické a subtropické centrální a jižní Americe. Některé druhy žijí až ve výšce 5200m těsně pod sněžnou čarou. Druhově nejbohatší je snad Kolumbie, kde žije 160 druhů, hned za ní pak následuje Ekvádor, kde je teoreticky možné uvidět 130 druhů kolibříků.. Kolibříci z chladnějších oblastí většinou na podzim migrují za teplem.

Kdo se stará o mláďata?

Většina kolibříků si staví polokulaté hnízdo ve větvích stromů. Nezřídka využívají listů a pavoučích vláken. Velikost hnízd se samozřejmě liší a zhruba poměrově odpovídá jejich velikosti. Kolibříci většinou kladou dvě bílá vejce. I když jsou nejmenší v celém ptačím světě, jsou v poměru k dospělým kolibříkům poměrně velká. Doba inkubace trvá 15 – 19 dní (podle druhu, okolní teplotě a také matčině pozornosti). Většina odborníků se přiklání k názoru, že na hnízdě sedí pouze samička. Sama také krmí mláďata malými bezobratlovci a nektarem, a to tak, že vkládá svůj zobák do otevřených zobáčků mláďat a natrávenou potravu tam vyvrhává.