Zběsilá jízda za psy hyenovitými

Doposud jsme se s nimi při našich návštěvách Afriky nesetkali ani jednou. V severní Botswaně, v deltě řeky Okawango byla šance na setkání s nimi poměrně veliká, neboť právě v této oblasti se vedle jižní Tanzanie vyskytuje největší populace těchto psovitých šelem.

V Kwaře, v první navštívené rezervaci, jsme však neměli štěstí. Dokonce i průvodci nám řekli, že už je zde týdny neviděli. Nezbývalo nám než doufat, že v Lebale u Namibijských hranic se štěstí unaví a sedne si na nás. První dva dny ale nebylo po psech ani vidu ani slechu.

Travnatá savana není příjemná pro alergiky

Když jsme se třetího dne vrátili z ranního safari, přišel za námi po chvíli náš průvodce Spencer a s lehkým úsměvem nám tajemně řekl, že odpoledne se už dočkáme. Nic víc. Nastalo šuškando a na obědě se to provalilo. Stopaři objevili smečku psů hyenovitých a odpoledne bychom za nimi měli vyrazit.

Když jsme dorazili ke smečce, vládla zde pohoda

Naše posádka byla připravena k výjezdu jako první. Vyrazili jsme kolem 2 hodiny, tentokrát výjimečně brzo. A byla to jízda skoro jako o život. Mohu vás ujistit, že padesáti nebo šedesátikilometrovou rychlost na silnici vnímáte docela jinak než stejnou rychlost v savaně. S Yvonou a Bedřichem jsme už byli na páté společné dovolené v divočině a poctivě jsme se střídali na předních a zadních sedadlech. Při této jízdě jsme měli zrovna „štěstí“ a mohli si pekelnou jízdu vychutnat na zadních sedadlech.

Psi se za své velké uši nestydí

Nejprve jsme jeli po šotolinové cestě, kde se šedesátka celkem snesla. Jen občas nás výmol na cestě vyhodil ze sedadla a v zatáčkách jsem musel přidržovat nejen sebe a fotovýbavu ale i Alenu.

Tělo mají psi hyenovití atletické

Potom však bez předchozího upozornění sjel Spencer z cesty do vysoké trávy, aniž přitom ubral plyn. Všechny nerovnosti terénu byly dokonale schované ve vysoké trávě, takže jsme byli víc ve vzduchu než na sedadle. Ani malé remízky nebyly pro náš tereňák překážkou a chvílemi mi naše jízda připomínala filmovou jízdu tanků, které jedou přímo, ať je v cestě cokoli. Pravda je, že jsme přejížděli jen menší stromky. Myslím, že tloušťka jejich kmene mohla být silná jako moje zápěstí. Ale i tak. Některé se poslušně ohnuly pod nárazníkem džípu, aby se po jeho přejetí opět hrdě narovnaly. Nemálo se jich samozřejmě i zlomilo. Ale pořád jsme jeli jak na rallye.

Začíná lov

Chvílemi jsme si raději stoupli a drželi se jen opěradla sedadla před námi a snažili se nárazy odpružit v　kolenech. Za chvíli nás ale začala kolena bolet, tak jsme se zase vrátili k sedadlové trampolíně. To všechno se dalo celkem vydržet, ale potom na Alenu dolehla alergie. Semena z vysoké trávy asi vykonala své a Alena, která je náchylná i na naše malinké trávy, si začala stěžovat na pálení očí. Za chvíli je měla neskutečně napuchlé a tekly jí z nich doslova potoky slz. Přehodila si přes hlavu sárong, aby invazi pylu aspoň trochu omezila, ale moc to nepomohlo. Když jsme konečně asi po hodině dojeli k pejskům, nemohla se na ně ani pořádně podívat.

 

Někteří jedinci vyrážejí rychle vpřed

Dojeli jsme první a celá smečka (snad dvacet dospělých jedinců) právě odpočívala v řídkém porostu. Jen občas některý pes poodběhl na jiné místo, ale jinak se nic nedělo. Klidně jsme popojížděli od jedné skupinky ke druhé a až na Alenu jsme si užívali focení. Asi po půlhodině přijel další džíp a tak jsme se přesouvali - dva džípy a psi, jak figurky po šachovnici buše.

Jiní zase větří a zatím příliš nespěchají

Po chvíli jsme uviděli mezi psy určitý neklid a bylo jasné, že nastane nějaká změna. Psi se začali přeskupovat do těžko definovaných formací a pomalu začali opouštět své dočasné útočiště. Právě přijelo třetí auto. Vyrazili jsme ve stopách smečky, která se zřejmě vydala na lov. V prvních chvílích nebylo nijak těžké smečku sledovat. Potom se však rozdělila a my jsme začali sledovat skupinku, která nám byla nejblíž. Později se i ta rozpadla a my se museli rozhodnout, za kterým jedincem pojedeme. Pes začal postupně zrychlovat a my už jsme viděli jen jeho záda a ohon daleko před sebou.

Zde se smečka rozděluje na menší skupiny

Za chvíli jsme naše pronásledování vzdali. Se psy jsme strávili téměř dvě hodiny. Dvě krásné hodiny a člověk musí vědět, kdy skončit. V závěru sledování jsme se setkali i s posledním vozem, jehož posádka psy pouze zahlédla. Safari je vždycky jen náhoda a štěstí. My ho tentokrát měli trochu víc než naši kamarádi v dalších džípech, neboť každý z nich měl během "dostihů" nějaký defekt. Jeden z džípů píchnul dokonce třikrát. Příště se ale štěstí zase může obrátit.

 

A tady nám rozdělená smečka už jen ukazuje záda 　 Botswana 2/2009