Sloni v Botswaně

Podle internetových údajů se jejich počet blíží k 200 000. A co je na tom nejlepší (určitě pro slony africké), že se tento počet od poloviny 80-tých let minulého století neustále zvětšuje. Aniž bychom podrobně studovali informační zdroje o slonech, mohli jsme se o této skutečnosti přesvědčit sami na vlastní oči už v roce 2006, kdy jsme v botswanském NP Chobe viděli během poměrně krátké návštěvy tolik slonů (odhaduji určitě hodně přes stovku), jako v žádné jiné jihoafrické nebo východoafrické zemi, kterou jsme kdy navštívili.

Rovněž během naší poslední návštěvy Botswany v roce 2009 jsme si v deltě řeky Okawango užili slonů opravdu dost. V tomto případě jsme však nevnímali slony ani tak z hlediska množství, které jsme měli možnost pozorovat, ale spíše z hlediska prožitků, které v nás setkání s nimi zanechalo.

Zařaďte zpátečku !

Slony jsme viděli hned druhý den našeho pobytu u kempu Kwara téměř v srdci delty Okawanga. Až safari v severněji položené rezervaci Lebala však bylo pravou pochoutkou pro milovníky slonů.

První zajímavé setkání jsme zažili se sloním samcem v poměrně hustém buši. Sloní „drobeček“ zde okusoval větve stromů a zdánlivě nejevil žádné známky neklidu. Všichni čtyři, Yva, Alena, Bedřich i já jsme fotili a fotili, ale pořád to nebylo ono. Buď špatné světlo nebo překážely větve nebo byl slon otočený špatnou částí těla. Chudáka Spensera (našeho průvodce) jsme neustále prosili, aby zajel tam či onam. Měl s námi velkou trpělivost. Zrovna, když se slon zase pootočil zády k nám a my se už chystali Spensera žádat o další změnu polohy, stala se neočekávaná věc. Slon se zřejmě něčeho lekl a udělal bleskurychlý obrat a výpad směrem k nám. Uslyšeli jsme zakvílení převodovky a Spenser se už řítil pozpátku co nejdál od rozdrážděného slona. Slonův výpad nás měl snad jen zastrašit, ale i zkušený průvodce vzal tuto výstrahu vážně a my se zastavili až asi po padesáti metrech.

Odvážné sluně

Další příhodu, zdaleka ne dramatickou, jsme zažili hned druhý den na otevřené savaně. Páslo se zde stádo asi deseti slonů, mezi kterými bylo i jedno (snad roční) mládě. Celou dobu, co jsme je pozorovali, nejevilo malé slůně pražádný zájem o trávu, kterou se cpali všichni dospělí sloni. Nejprve se snažilo rozptýlit požďuchováním své mámy nebo snad tety. Pletlo se jí mezi nohama a občas čelem narazilo do jejích nohou. Slonice to nejprve přijímala s božskou trpělivosti. Ta ji však za chvíli došla a slůně dostalo jednu výchovnou chobotem. Uraženě poodešlo od slonice a všimlo si našeho auta. Nejprve jen zvědavě koukalo a potom po vzoru svých dospělých soukmenovců na nás začalo výhružně dorážet se zdviženým chobůtkem a plápolajícíma ušima. Pak poodešlo zpět a výpad udělalo znovu. Tento rituál snad udělalo desetkrát než je to přestalo bavit a vrátilo se k pasoucímu se stádu.

Prašná koupel

Jednou pozdě odpoledne Spencer zastavil na otevřené pláni, kde se asi 30 až 40 m před námi pásla nevelká skupinka slonů. Za denního světla jsem si ani nevšiml, že se sloni občas ofouknou oblakem prachu. (Tuto prachovou koupel podobně jako bahenní koupele sloni používají k odstranění parazitů z kůže.) Jak se ale sluníčko sklánělo níž a níž, vytvářel prach kolem slonů krásně oranžovou auru. Myslím, že Spencer dobře znal toto sloní popeliště a nás zavezl sem zcela záměrně. Zajímavou fotku jsme si vychutnali až v kempu při prohlížení celodenních fotoúlovků.

Zkušený Spencer

Asi nejdramatičtější zážitek na nás ale čekal až na předposledním safari v Lebale. Na poměrně velké planině, která však byla ze dvou stran ohraničena bušem, jsme fotili asi patnáctihlavé sloní stádo, ve kterém byla tři mláďata. Všechno probíhalo podle standardních scénářů. Sloni se pásli a my kolem nich kroužili a snažili se objevit tu nejlepší pozici a zachytit ten nejnevšednější okamžik. Sloni občas zvedli hlavu, odhadli míru naší nebezpečnosti a zase pokračovali v pastvě. Najednou se stalo něco, co zřejmě ani zkušený průvodce Spencer nemohl očekávat. Náš džíp se dostal na pomyslnou čáru, která oddělovala sloní stádo od otevřené planiny a oni se ocitli v jakémsi sevření. Z jedné strany je obklopoval hustý křovinatý porost a na druhé straně stál náš džíp s fotochtivou posádkou.

Poslední výstraha

Sloní samice, která očividně vedla stádo, zafuněla. Stádo se sešikovalo do trychtýřovitého útvaru za ni. To však byl jen první akt představení. Než jsme si celou situaci dokázali pořádně srovnat v hlavě, vyrazila slonice proti našem autu s doširoka vlajícíma ušima. Teď teprve nastalo v autě zděšení. Ztuhli jsme jako přimražení a snažili jsme se tlumit i hlasité dýchání, které z nás pumpoval strach. Slonice se zastavila snad deset, snad osm metrů před džípem a stále hrozila chobotem i ušima. Spencer polohlasně sykl: Foťte! Ale nešlo to. Přiznám se, že jsem měl strach a bál jsem se pohnout. Jenom jsem se snažil posunout na sedadle co nejdál od dvířek, na které funěla slonice. Stejně tak Yva, která seděla přede mnou. Také stopař se ze předního sedátka odplazil po kapotě do „bezpečí“ otevřeného džípu. Jen Spencer se zdál klidný a neustále nás povzbuzoval Foťte! Foťte! Dodnes nevím, jestli si byl skutečně tak jistý, že slonice svoji výstrahu nedovede do konce nebo jestli nás svým klidem chtěl jednom uklidnit. Je pravda, že slonice se už víc nepřiblížila, jen dvakrát snad třikrát výstražně zdvihla chobot, zatroubila a potom i se svým stádem odkráčela do otevřené části planiny.

Večerní idylka

No a ještě si neodpustím jednu podvečerní idylku, kdy vám oranžové sluníčko vykouzlilo siluety slonů na zlatavém pozadí. V takových chvilkách už ani nefotíte, jen koukáte, koukáte.
Zase se vám třeba splnil jeden klukovský sen.

Botswana 2/2009