Bale Mountains - nejkrásnější park Etiopie

Podhůří Bale Mountains Výjimečnost tohoto národního parku spočívá především v jeho úžasné různorodosti. Milovníci přírody a hor zde mohou najít minimálně 5 vegetačních pásem s typickými zástupci horské flory a fauny. Podle časových možností, zaměření cesty a v neposlední řadě i fyzické kondici můžete rovněž volit mezi několikadenními treky horskou krajinou s nocováním pod stanem nebo přesuny terénním autem s kratšími výlety nebo jen s docela krátkými vycházkami s každodenními návraty do vesměs jednoduchých ubytovacích zařízení.

Mapka Bale Mountains

My jsme si zvolili nebo jsme byli nuceni si zvolit druhou variantu s tím, že hlavním cílem našeho dva a půldenního pobytu v Bale Mountains bude pozorování vlčků etiopských (Canis simensis).

Hejno ibisů etiopských u silnice k Dinshu První noc jsme spali v Dinsho lodge, která leží v severní části parku a je vzdálená asi 1 km od hlavního vstupu do národního parku.

Pozn.: Mimochodem přes mnohoslibný název tohoto ubytovacího zařízení jsme neočekávali žádný luxus. Realita však bohužel byla podstatně horší než jsme si mohli představit: povlečení se zde nevyměňovalo určitě několik týdnů, možná měsíců, sprchy zde sice byly v druhé budově, ale jejich použití jsme zavrhli, jakmile jsme nakoukli dovnitř, do společné kuchyňky jsem Aleně zakázal nahlédnout a ve společenské místnosti, kde bylo možno posnídat, bylo pár rozlámaných křesel, poházené židle, několik svítících žárovek zdobily fáborky ze Silvestra roku 2000 a mezi tímto se povalovaly opelichané vycpaniny místní fauny a zbytky jídla z dřívějších mejdanů. Hmyz jsme zde sice neviděli, ale možná to bylo proto, že ani jim se tady moc nelíbilo nebo jim byla zima. Právě zima nás donutila zatnout zuby, zalehnout (naštěstí do spacáku, který měl Milli v autě) a přečkat noc.

V jalovcovém lese se nyaly cítily bezpečněji Hned po příjezdu jsme vyrazili na první podvečerní fotovýlet. V nadmořské výšce cca 3200 m jsme procházeli (a často se doslova škrábali) svahovitým terénem se stále zeleným jalovcovým lesem s　menšími i většími mýtinami. Toto vegetační pásmo stále zeleného horského lesa je na rozdíl od stále zeleného lesa na jihu parku podstatně sušší. Dominují zde jalovce Juniperus procera a stromy rodu Hagenia s výškou nad 15 m. Rovněž je zde možné vidět pryšce, třezalky, některé druhy lilků a stromovité vřesovce (Erica Arborea), které začínají být dominantní v nadmořských výškách od 3500 do 3800 m.

Z fauny je v této oblasti relativně běžná nyala horská (Tragelaphus buxtoni), etiopský endemit. Téměř hodinu jsme zde mohli pozorovat a někdy i fotit asi desetihlavé stádo těchto krásných sudokopytníků. Z　trávy na nás asi ze tří metrů vykouklo prase savanové, podstatně menší příbuzný prasete bradavičnatého. Radost nám udělal i párek endemického poddruhu lesoně. Endemický lesoň na pasece horského lesa Z　ptáků jsme zde zahlédli jen zvonohlíka žlutobřichého (Serinus flaviventris) a drozda olivového (Turdus olivaceus), u chatky se nám pak podařilo slušně vyfotit krkavce tlustozobého (Corvus crassirostris).

Horská savana kolem říčky Web Druhý den jsme brzy ráno vyrazili asi na desetikilometrový trek údolím Gaysay, které leží v　nejsevernějším výběžku národního parku ve výšce asi 2600 m n.m. Údolí je téměř výhradně travnaté s malým zastoupením keřů. Nazval bych ho horskou savanou, neboť vysoká tráva mi rozhodně víc připomínala keňské savany než naše horské louky, a to i přesto, že údolím protékala říčka Web a v málo propustné půdě se tvořila malá jezírka a mokřady. Tady jsme mohli pozorovat lysku hřebenatou (Fulica cristata), husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus), kachnu žlutozobou (Anas undulata), ibisa posvátného (Threskiornis aethiopicus) nebo husici modrokřídlou (Cyanochen cyanopterus).

Ibis posvátný Zatímco v sušších částech údolí vyčnívaly z trav a ostřic hlavně pelyněk a ločidlo obecné (Ferula communis), kolem mokřadů jsme viděli šáchory. Šli jsme více méně podél říčky Web. Místa, kde se koryto říčky zařezalo hlouběji, sloužila jako úkryt ibisů etiopských (Bostrychia carunculata), které jsme několikrát nechtěně vyrušili.

Potkali jsme zde dvě stáda nyal horských, jedno stádo bylo složeno výhradně s mladých samců. V jejich blízkosti se pohybovalo i několik bahnivců severních, poddruh (Redunca redunca honor), kteří svojí velikostí i tvarem růžků připomínali naše kamzíky.

Bahnivec severní Zatímco v první části našeho treku jsme na ptáky téměř nenarazili, druhá polovina výletu byla v tomto ohledu podstatně štědřejší. Keříky ale hlavně vysoké stvoly ločidla obecného s dozrálými semeny skýtaly úkryt i potravu řadě ptačích druhů. Někteří byly docela nenápadní jako např. lejsek horský (Muscicapa adusta), nebo drozd pruholící (Psophocichla litsipsirupa). Naopak vida africká (Euplectes capensis) nebo astrild vlnovaný (Estrilda astrild) zářily barvami.

Drozd pruholící

Z dalších pěvců jsem byl schopen identifikovat bělořita rezavoprstého (Oenanthe bottae) a linduškovce etiopského ( Macronyx flavicollis), další dva druhy pěvců, které jsme zde viděli, už asi navždy zůstanou nepoznáni.

Ve vysoké trávě občas proběhl frankolín rezavokrký (Francolinus castaneicollis), aniž by postál a nechal se slušně vyfotit. Na obloze jsme rozpoznali káně černohřbeté (Buteo augur) s typicky bílým břichem a rezavým ocasem.

Celkem dvakrát jsme museli přejít po skutečně originálním mostku přes říčku Web a průvodce nás zavedl i k malým malebným vodopádům na této říčce, kde jsme mimo jiné viděli i konipasa afrického (Motacilla aguim) - poslední ptačí druh na tomto treku.

Za vodopádem nás pak čekalo malé stoupání a ocitli jsme se na o něco výše položené rovině, kde vypasená tráva signalizovala, že už nejsme v národním parku. Do Dinsha, kde nás čekalo auto nám, zbývaly asi tři kilometry. "Cílová rovinka" byla dost jednotvárná. Jen občas ji u mělkých jezírek oživila hejna ibisů etiopských.

Odpoledne jsme přejeli do města Goba.

Záplava žlutooranžových květů Kniphofie foliosy

Třetí den brzy ráno vyrážíme na Sanetti Plateau, centrální část nárorního parku. Hned za městečkem Goba, které je ve výšce cca 2600 m, začínáme poměrně prudce stoupat. Téměř až ke vstupu do NP projíždíme svěžím jalovcovým lesem, ve kterém zpočátku problesknou malá políčka, později jsou to spíš mýtiny plné jasně kvetoucích rostlin Kniphofia foliosa.

Paseka v ranním slunci Přestože nás to žene výš do národního parku za etiopskými vlčky, musíme zastavit a udělat pár fotek těchto krasavic v ranním sluníčku. Ve výšce něco nad 3000 m les začne postupně přecházet v horskou jalovcovou kleč, která se až ke vstupu do NP ve výšce 3400 střídá se šťavnatými horskými loukami, na kterých se pasou převážně koně. Právě v těchto místech jsme viděli chřástala Rougetůva (Rougetius rougetii) a na chvíli jsme zahlédli Chocholatku schovávanou (Sylvicapra grimmia), která skutečně dělala čest svému jménu.

Horská jezírka a lobelie na Sanetti Plateau Jakmile vjíždíme do parku, objevují se po obou stranách silnice malá horská jezírka, jejichž počet i velikost je zřejmě závislá na ročním období a množství srážek. Vidíme zde husice modrokřídlé (Cyanochen cyanopterus) a husice rezavé (Tadorna ferruginea), poblíž jezírek pak čejky etiopské (Vanellus melanocephalus).

Srdce Sanetti Plateau leží ve výšce cca 4000 až 4100 m n.m. Náhorní plošina je zde jen mírně zvlněná a většina vrcholů nepřesahuje 4200 m. Vegetační pásmo, ve kterém plošina leží, se označuje jako afroalpinské.

U země se krčily žlutokvěté rostliny Jednoznačně nepřehlédnutelnou rostlinou je Lobelie (Lobelia rhyncopetalum), která dosahuje výšky až deseti metrů a můžeme ji vidět téměř až na samém vrcholu nejvyšší hory pohoří Tullu Deemtu 4377 m n.m. Tato tvoří neodmyslitelnou součást panorama Bale Mountains. Vedle tohoto obra se však na náhorní plošině vyskytuje celá řada dalších rostlin, které se však spíše krčí při zemi. Z těchto druhů jsme byli schopni určit jen nepatrné bíle kvetoucí trsy Helichrysum citrispinum, stříbrolisté nízké rostliny se žlutými květy by snad mohly patřit do rodu Senecio a další bíle kvetoucí trsy do rodu Swertia.

Pomalu projíždíme překrásnou krajinou, ale na vlčky etiopské (náš tzv. hlavní cíl) jsme zatím nenarazili. Dokonce se autem vydáváme na Tullu Deemtu. Díky retranslační stanici, která "zdobí" tuto horu se mohou i fyzicky slabší jedinci dostat poměrně pohodlně na střechu Bale Mountains. Na chvíli vystupujeme z auta a obcházíme oplocenou stanici, dokud nám to mrazivý vítr dovolí. Vrchol hory tvoří poměrně plochá homole a i zde je možno vidět rostlinky, jak se choulí při zemi.

Pasáček nám moc neporadil Vracíme se tedy do výšky asi 4100 a jsme překvapeni, jak pouhých 250 m stačí, aby se nevlídné větrné počasí podstatně zlepšilo. Nicméně vlčky nevidíme. Milli je z toho možná přepadlejší než já a tak zastavujeme u místních lidí, které potkáme, a Milli se na ně snaží doptat. Každý ale ukazuje někam jinam. Jedeme víc než pomalu a očima těkáme po krajině. Konečně.

Vlček etiopský

Kousek od cesty vidíme dva vlčky, možná je to pár. Hledají potravu. Fotíme jako o život. Vlčci zde loví převážně místní druhy myší a krys, které jsou však svoji velikostí skutečně výjimečné. Mají zvláštní techniku lovu. Nejprve projdou terén a zjistí, kde jsou díry. Pak zadníma nohama u jedné díry zadupou, aby schovanou myš vylekali a přinutili ji vylézt druhou dírou ven. Jakmile zadupe, rychle se přesune k druhé díře a čeká, jestli bude mít štěstí. Skutečně jsme vlčka viděli dupat u díry, ale štěstí tentokrát neměl. Viděli jsme celkem šest vlčků, z toho dva na rozumnou vzdálenost.

V Bale Mountains žije celkem 9 endemických druhů myší a krys, které mohou sloužit vlčkům za potravu, největší z nich hlodoun veliký (Tachyoryctes macrocephalus) je podobný syslovi velikosti menšího zajíce.

Sanetti Plateau opouštíme navýsost spokojeni. Na hotel se nám ale ještě nechce. Kousek za vstupní branou do parku vystupujeme z auta a kocháme se úžasnou přírodou.

Vida africká Znovu a znovu fotíme úžasné Kniphofia foliosa a teď i s drobnými ptáky, kteří na nich hledají potravu: lejsek horský (Muscicapa adusta), vida africká (Euplectes capensis), zvonohlík bělobrvý (Serinus tristriatus) a zvonohlík proužkovaný (Serinus striolatus). Nejúžasnější však bylo focení strdimilů, konkrétně focení strdimila ostrochvostého (Nectarinia tacazze. Hrál si s námi na schovávanou, přelétával z květu na květ nebo úplně z dohledu. Samozřejmě, že to byla i pro nás hra. Já si znovu vzpomněl na kamaráda Aleše, který mě zasvěcoval do některých tajů fotografování a vysvětloval mi, že na focení wildlife je nejkrásnější právě ten zážitek z vlastního focení, nikoli fotka samotná.

Strdimil

Na zahradě u hotelu jsme ještě stačili vyfotit astrilda vlnovaného (Estrilda astrild) a snovače černolícího (Ploceus baglafecht).

Bale Mountains byly fantastické. Na zpáteční cestě za městečkem Dinsho jsme ještě vyfotili několik místních obyvatel, kteří patří k nejpočetnějšímu etiopskému etniku Oromo.

Rozloučení s Bale Mountains i s lidmi, kteří zde žijí.

Bale Mountains neleží na nejnavštěvovanějších turistických okruzích Etiopie, nicméně ho musím všem milovníkům přírody doporučit jako to nejlepší, co může Etiopie z wildlife nabídnout.