Známé ptačí lokality na Novém Zélandu

Samozřejmě jsme na ně nezapomněli ani při plánování naší cesty na Nový Zéland resp. na jeho Jižní ostrov. 
Přestože poměrně dost našich kamarádů Nový Zéland navštívilo, jejich cesty byly zaměřeny na jiné aktivity než je focení ptáčků. Informace o ptačích lokalitách jsme tedy museli čerpat výhradně z internetových zdrojů. Z odborných webů jsme nahlíželi především na: www.nzbirds.com, www.birdingnz.co.nz, www.birdingnz.net, hodně nám pomohli i informace z turistického webu: www.doc.govt.nz a www.tourism.net.nz.

Po zdlouhavé selekci jsme vybrali do našeho itineráře 9 ptačích lokalit, kde jsme podle internetových zdrojů měli šanci vidět a nafotit řadu ptačích druhů:

Významné ptačí lokality na Jižním ostrově

Kaki visitor hide (A)
Royal Albatross Centre (B)
Pinguin Place (C)
Ulva Island (D)
Monro Beach(E)
Okarito Lagoon (F)
Farewell Spit (G)
Motuara Island (H)
Willowbank Wildlife Reserve (I)

V tomto článku se pokusím se čtenáři podělit o naše zejména fotografické zkušenosti z těchto lokalit.

Obětovaná lokalita

Hned první plánovaná ptačí lokalita Kaki Visitor Hide u městečka Twizel, kde je záchranná stanice vzácné endemické pisily černé (Himantopus novaezelandiae), padla za oběť překrásnému počasí. Vymetená obloha nás poměrně snadno přesvědčila, abychom podnikli v podhůří Aoraki/Mt. Cook další trek.

Kea Point pod Mt. Seftonem byl cílem našeho dopoledního treku

Snad o to víc jsme se těšili do Dunedinu, kde jsme měli plánovanou a dokonce předem zaplacenou návštěvu Royal Albatross Centre a Pinguin Place.

Zklamání v Royal Albatross Centre

Royal Albatross Centre se nachází na nejzazší výspě poloostrova Otago – na Taiaroa Head asi 30 km od středu Dunedinu. Zatímco Dunedinem i převážnou částí poloostrova Otago jsme jeli se sluncem nad hlavou, Royal Albatross Centre na Taiaroa Head byl zahalen do mračné šedi. Když jsme vešli do vstupní haly, ještě jsme netušili, že šedivé mraky nejsou tím nejhorším, co nás zde čeká. Royal Albatross Centre totiž je všechno možné jen ne dobré místo pro focení ptáků.  Spousty suvenýrů, občerstvení, multimediální projekce, panely, přednášky, webové kamery.

Albatros šelfový nám poněkud zlepšil náladu Vlastní pozorování a focení albatrosů je však možné jen ze zasklené kukaně, která vám automaticky přepne špatné světelné podmínky na podmínky zcela nevyhovující. Na louce před námi se v trávě krčili 2 albatrosi královští (Diomedea epomophora). Jeden asi 15 m od kukaně, druhý snad 30 m. Prosil jsem, zda by nebylo možné otevřít okno. Marně. Udělal jsem tedy jednu fotku bližšího z albatrosů a naštvaně jsem odešel s hrůznou představou, že to tak může být všude. Kvalita fotky mi nedovolila zařadit ji ani do fotogalerie s nižším rozlišením. Samozřejmě chápu, že ochrana tohoto druhu je primárním úkolem centra, ale férová informovanost návštěvníků, kteří sem jedou přes půl zeměkoule, by také měla být pro provozovatele taky důležitá.

Perfektní podmínky pro fotografy

Chráněná oblast Pinguin Place je jen pár kilometrů od Royal Albatross Centre na jižním pobřeží poloostrova Otago. Je to vlastně ohrazená soukromá pláž protkaná nebo spíš prokopaná několika sty metry krytých zákopů, ve kterých se můžete nepozorovaně přemisťovat, pozorovat i fotit tučňáky žlutooké (Megadyptes antipodes), aniž byste je rušili.  Ze strany provozovatelů jsou podle mne vytvořeny optimální podmínky jak pro nerušený život tučňáků, tak i pro návštěvníky.

Tučňáci žlutoocí

Příjemné pozorování a pěkné fotky pak už záleží na štěstí, na době, kdy tuto chráněnou oblast navštívíte a na počasí. Co se týká doby návštěvy asi optimální doba je lihnutí a krmení mladých (říjen až prosinec), kdy se dospělí jedinci více zdržují na břehu. Rovněž časně ranní nebo podvečerní doba dává větší šanci vidět tučňáky. Přestože jsme Pinguin Place navštívili v únoru a ještě k tomu kolem poledne, jsme měli v zásadě štěstí. Bylo krásné počasí a tučňáky, byť jenom mladé jedince, se nám podařilo nafotit poměrně slušně. 

Ulva Island 

Ulva Island je jedním z řady malých ostrůvků, které obklopují třetí největší ostrov Nového Zélandu - Stewart Island. Jeho výjimečnost tkví v tom, že zde byli zlikvidováni všichni introdukovaní predátoři a byla zde vyhlášena ptačí rezervace. Těšili jsme se, že zde uvidíme zejména původní novozélandské pěvce. Po několika desítkách metrů jsme přímo na cestě uviděli lejsčíka dlouhonohého (Petroica australis).

Lejsčík dlouhonohý Jeho nebojácnost nás nutila spíše poodstoupit, abychom ho vůbec našimi objektivy mohli zaostřit. Bohužel se na ostrově Ulva zcela naplnilo přísloví „První (rychlé) vyhrání z kapsy vyhání“ a během dalších téměř tří hodin se nám už nepodařilo nafotit ani jediný další ptačí druh.
Měli jsme smůlu nebo jsme něco dělali špatně?  
Když naše průvodkyně ještě před odjezdem na ostrov uviděla naši fotovýbavu, začala velice opatrně naznačovat, že pozorování ptáků na ostrově Ulva je nejlepší na jaře. Navíc mrholí a tak pozorování ptáků může být problém. Bohužel jsme ani s počasím ani s ročním obdobím nic udělat nemohli. Mimochodem naši kamarádi, kteří navštívili Nový Zéland na jaře, nás zase varovali před extrémními změnami počasí, které jim často nedovolilo řadu plavebních výletů zcela realizovat. Další radu průvodkyně, že s 5-ti stovkovým objektivem zde nic nenafotím, jsem musel asi po půlhodině akceptovat. Nicméně ani s 2- stovkovým objektivem jsme nic nenafotili. Asi po hodině jsme se od naší skupinky oddělili a zkoušeli to sami v domnění, že ptáky odrazuje hovor a pohyb větší skupiny. Ani to nepomohlo a tak jsme se pokorně vrátili do skupinky a užívali si alespoň skutečně fundovaného povídání naší průvodkyně o místní flóře. Zkrátka chtělo by to přijet na jaře, mít krásné počasí, nasadit si 2-stovkový objektiv a hlavně mít štěstí.

Jalové lokality na západním pobřeží

V okolí Haastu jsme měli políčeno na vzácné tučňáky novozélandské (Eudyptes pachyrhynchus). Kromě zátoky Monro Brach (jižně od Fox Glacier), jsme je hledali i na Smoothwater Bay (jižně od Haastu). Ani na jednom ze zaručených míst jsme na tyto tučňáky nenarazili a jejich výskyt připomínala jen dopravní značka. 

Pozor na tučňáky! Stejně neúspěšně jsme dopadli i u laguny Okarito. Tady jsme ani jiný výsledek nečekali a byli jsme si vědomi toho, že hejna volavek bílých (Egretta alba) a kolpíků královských (Platalea regia) je zde možno vidět jen na jaře v době hnízdění.

Kolonie terejů na Farewell Spit.

Písečná výspa Farewell Spit na severozápadním cípu Jižního ostrova je jediným místem na tomto ostrově, kde hnízdí kolonie terejů australských (Sula serrator). Výpravy k této kolonii zajišťují jen dvě licencované společnosti a doba návštěvy je přesně daná odlivem a přílivem. V některých dnech se k terejům vůbec nejezdí. Už samotná cesta ke kolonii vám poskytne řadu možností vidět zejména pobřežní ptáky, převážně ústřičníky. I když oba druhy ústřičníků patří na Jižním ostrově k nejhojnějším ptačím druhům, jejich mláďata jsme viděli pouze zde. Velkým úlovkem byl pro mne i ledňáček posvátný (Todiramphus sanctus vagans), jediný druh ledňáčka žijící na Novém Zélandu.

Terej australský

Terejové žijí skutečně až na samém konci písečného poloostrova, navíc v době přílivu je jejich hnízdiště vlastně ostrovem. Náš autobus zastavil asi kilometr od terejů a já jen doufal, že STOP čára bude dostatečně blízko, abych udělal slušnou fotku. Bohužel nebyla. S 5-ti stovkou jsem vyfotil pár skupinových fotek kolonie a potom jsem zkoušel letovky s 2-ou stovkou. Terejové nalétávali dost blízko, takže fotky docela jdou. Podvečerní sluníčko by jim určitě dalo jinou šťávu. Byli jsme ale limitovaní přílivem. Pokud si den návštěvy u terejů můžete vybrat, zkuste si vybrat den, kdy exkurze začíná co nejpozději. Samozřejmě se modlete, aby vám vyšlo počasí.

Fotoposed na ostrově Motuara

Ostrov Motuara má podobnou historii i statut jako ostrov Ulva. I tady byli eliminováni introdukovaní predátoři, i tady byla vyhlášena chráněná ptačí oblast. Po zkušenostech z Ulvy jsme si raději nedělali velké naděje, že něco uvidíme, i když počasí jsme při naší návštěvě ostrova měli krásné. Na ostrov jsme jeli z Pictonu vodním taxíkem, který zastavoval téměř u každého mola.

Kakariki žlutočelý

Jakmile jsme zakotvili na Motuaře, vyrazili jsme nejprve na místní vyhlídku. Zpátky jsme se vraceli pomalu a dávali jsme pozor na každý zvuk, který by mohl signalizovat ptačí přítomnost. Prvním úlovkem byl pištec žlutý (Mohoua ochrocephala). Poskakoval z jedné větvičky na druhou a neměl moc pochopení pro focení. Pak jsme objevili krásně zeleného papouška, vlastně to byl kakariki žlutočelý (Cyanoramphus auriceps). Ten už k nám byl daleko vstřícnější, takže jsme stihli udělat více jak desítku celkem slušných fotek.
Potom jsme usedli u studánky na takový fotografický posed (trochu připomínající malinký antický amfiteátr) pár desítek metrů od mola a už jsme si jen užívali. Nachytali jsme zde jednoho z nejmenších novozélandských ptáků střízlíkovce novozélandského (Gerygone igata) a z Ulvy známého lejsčíka dlouhonohého (Petroica Austrálie). Největší radost jsme ale měli z hyperaktivního pávika popelavého (Rhipidura fuliginosa), kterého jsme se už dříve pokoušeli několikrát vyfotit a téměř vždy po něm zůstala jen prázdná větvička nebo jen kus ocasu.

Pávik popelavý Jedinou vadou na kráse naší návštěvy na ostrově Motuara byl omezený čas. Jinak všem ptáčkařům vřele doporučuji a určitě zde stačí objektiv 2-ou stovka.

Co nabízi Christchurch.

Návštěva Willowbank Wildlife Reserve v Christchurch byla završením našeho ptáčkaření na Novém Zélandu, bez ohledu na to, že se z Wildlife Reserve vyklubala vlastně ZOO. Musím přiznat, že ZOO byla moderně koncipovaná s výběhy a voliérami. Do většiny z nich může návštěvník vstoupit. Samozřejmě zde nechybí restaurace, obchod se suvenýry a koutek pro děti. My jsme si prošli část, ve které bylo původní novozélandské ptactvo. Některé druhy jsme viděli už ve volné přírodě, jiné, jako např.sovku ostrovní (Ninox novaeseelandiae), hlasitého tui zpěvného (Prosthemadera novaeseelandiae) nebo slípku takahe (Porphyrio mantelli) jsme však zde viděli poprvé. 

Slípka takahe

Tato ZOO Vám garantuje, že zde uvidíte velice přísně chráněného „národního“ ptáka kiviho, konkrétně kiviho hnědého (Apteryx mantelli). Skutečně jsme kiviho v „nočním domě“ viděli. Slušně nafotit kiviho se nám ale nepodařilo, jelikož blesk je pochopitelně zakázán a blikající baterka vám moc nepomůže. Jednu opeřenou kuličku (spícího kiviho) jsem zařadil do článku. Skvrnu, zachycující kiviho v pohybu, sem ani nedávám.

Spící kivi hnědý

Přestože jsme od některých chráněných ptačích rezervací čekali víc, nelitujeme, že jsme je navštívili. Jsme si vědomi, že se zde odrazil časový kompromis, fenomén proměnlivého počasí a míra štěstí. A i když jsme někdy nic neviděli, tak jsme se aspoň prošli.