Los Llanos

Zpětně si uvědomuji, že se slovem llano jsem se poprvé setkal (asi jako většina mých vrstevníků) ve slavné májovce „ Duch Llana Estacada“. Musím přiznat, že tenkrát mě zase tak moc význam slova „llano“ nezajímal. Až před naší cestou do Venezuely jsem „zalistoval ve slovníku“ a zjistil jsem, že llano není španělský výraz pro silný provaz, ani křestní jméno pana Estacada, ale znamená planina.
Stejně jako Krkonoše nejsou Himálaje a Boubínský prales není Amazonská džungle, není ani planina jako planina. Ekosystémy llanos se výrazně liší od ekosystémů jihoamerických pamp i východoafrických savan.

Krajina v oblasti Apure Llanos Jejich nejvýraznějším znakem jsou sezónní záplavy, které do značné míry determinují výskyt zdejší flory a fauny. Jejich specifikace se nejvíce blíží brazilskému Pantanalu.

Pár základních dat

- Llanos jen ve Venezuele zabírají plochu asi 300 tis km2, tj. asi třetinu rozlohy Venezuely a čtyřnásobek rozlohy České republiky.
- Na jihu a východě tvoří hranice Los Llanos řeka Orinoko, na západě Andy a na severu pás pobřežních hor (Cordillera de al Costa).

Los Llanos zabírají třetinu rozlohy Venezuely - Oblast Llanos byla ještě poměrně nedávno (samozřejmě z geologického hlediska) obrovským mořským zálivem, který se zakusoval do jihoamerické pevniny. Sedimenty, splavované z Guayanské vrchoviny, postupně záliv zaplňovaly a společně s opakovaným propadáním vytvořily asi před 10 000 let současnou geologickou podobu Llanos.

Příjezd do Hato El Cedral

Z Caracasu přilétáme do města Barinas, které je administrativním centrem západní části Llanos a pro většinu návštěvníku, kteří míří do Llanos, i výchozím bodem. Z letiště vyrážíme mikrobusem na východ do srdce Llanos, do oblasti Apure.

Volavky v krajině Z Barinas až k řece Apure (cca 150 km) se krajina nijak zvlášť neliší od rovinaté krajiny, kterou jsme projížděli na východě Venezuely. Až po „překročení“ této řeky se krajina najednou otevře a stromy jsou vidět jen vzácně. Větší část rovinaté krajiny je pokryta mělkými sezónními jezírky, které v převážné míře pokrývají zelené vodní rostliny. Toto zelené moře je zdobeno rudo-bílými hejny ibisů. Solitérní volavky a čápi připomínají malé světlé stožáry. 
Bohužel náš řidič je jen převozník a tak se můžeme jen kochat pohledem. Fotozastávky nejsou v plánu.

U vstupní brány pózuje leguán zelený Pozdě odpoledne asi po 250 km a 5 hodinách cesty zastavujeme u brány Hato El Cedral. Měníme mikrobus za vyhlídkový safari-náklaďák a čekáme na vyřízení „vstupních formalit“. U brány nám krásně pózují leguáni zelení, jejichž focením si příjemně krátíme čas. I cestu od brány do kempu si vychutnáváme. Je krásné pozdně-odpolední sluníčko, podél cesty nás vítají špalíry kapybar - skutečně radost fotit.

Cestu do kempu lemují špalíry kapybar Do kempu, který je schován pod korunami vysokých stromů, vjíždíme za šera. Stromy jsou doslova obsypány stovkami ibisů, volavek, čápů a kondorů, kteří se sem slétli nocovat. Bohužel na focení už není dost světla a tak se kocháme alespoň pohledem.
Ubytováváme se v čistých prostorných chatkách. I zde se však o střechu nad hlavou musíme dělit s hmyzími spolunocležníky. Během naší venezuelské cesty jsme si na ně už skoro zvykli. Možná, že v období sucha je situace jiná, ale v listopadu jsme si hmyzu opravdu užili.
Na večeři jdeme už za tmy. Na boční straně jídelny svítí silný reflektor, který má odlákat hmyz od vstupu do jídelny. Když zvedneme hlavu, vidíme kolem světla obrovský hučící černý mrak. Z mraku každou chvíli spadne nějaký kousek na zem a tak téměř každý náš krok provází křupnutí. I přes tuto ochranu a husté sítě nám hmyz dělá společnost i na večeři.

Ptáčkaření  v kempu

Stejně jako většina návštěvníků Los Llanos i my jsme sem přijeli pčedevším pozorovat a fotit ptáky. Druhová pestrost avifauny v llanos je obrovská. Jen v Hato El Cedral se podle "check listu", který je na oficiálních stránkách ranče, vyskytuje 347 ptačích druhů (v celé Venezuele je jich kolem 1300).

Ranní siluety kondorů havranovitýchPozorování a focení ptáků začínáme hned za rozbřesku v kempu. Přestože řada nocujících ptáků odlétá už za tmy, stále zde zůstává dost těch, kteří na stromech vydrží do prvního ranního sluníčka. Určitě je dobré udělat si ještě před rozedněním obhlídku kempu a vytipovat místa, kde lze očekávat nejlepší výsledky focení po slunce východu.

Čáp jihoamerický No a jak vyjde sluníčko, nezbývá než fotit. Nejdéle zde vydrželi kondoři havranovití (Coragyps atratus brasiliensis) a ibisové bělokřídlí (Theristicus caudatus), kteří se sem vraceli i v průběhu dne. Zastihli jsme zde i čápy jihoamerické (Ciconia maguari), které jsme pak už nikde jinde neviděli. Volavky však odlétaly příliš brzy a museli jsme s jejich focením počkat až na výjezd od krajiny. 

Mladý kardinál (Paroaria nigrogenis) se vůbec nepodobá svým rodičům Dalším místem, kde bylo možné v kempu pozorovat ptáky, byl obří pařez u recepce, kde personál kempu přikrmoval drobnější ptáky z nejbližšího okolí rýží a možná i jinými ptačími pochoutkami. U krmítka jsme vydrželi po snídani vždy až do příjezdu našeho náklaďáčku.
Nejkrásnější ze zobajících pěvců byl místní druh kardinála (Paroaria nigrogenis), jehož mládě jsem dlouho nemohl identifikovat.

Samička datla kápového  Přilétali sem i trupiál černohrdlý (Icterus nigrogularis nigrogularis), trupiál žlutooký (Icterus icterus metae), šafránka velká (Sicalis flaveola flaveola) a nafotili jsme zde celkem slušně i párek malých datlů kápových (Melanerpes rubricapillus).

Ibis bělokřídlý Ptáci byli v kempu k vidění i v polední relaxační pauze, byl to ale v zásadě jen užší výběr
z ranní nabídky. Jedinou výjimkou byl krásně zelený papoušíček vrabčí (Forpus passerinus), kterého jsem nachytal na střeše jedné z chatek v odlehlejší části kempu.

Papoušíček vrabčí  Safari po ranči

Na vyhlídkové jízdy po ranči byly pro větší skupiny určeny přestavěné náklaďáky. Ve středu nákladní plošiny byly připevněny lavice s výhledem do boků. Kolem lavic byla pochůzná plošina se zábradlím a nad tím vším střecha.

Vyhlídkový safari náklaďáček

Myslím, že tato vozítka ve zdejších podmínkách stoprocentně plnila svůj účel. Pokud byl nějaký problém, pak to bylo v organizaci odjezdů, neboť vždycky jsme vyráželi společně s nějakou skupinou, která měla problémy s dochvilností.

Tyranovec bělohlavý Jako komunikační tepny zde slouží hráze – modulos. Asi 100 m západně od kempu byla křižovatka, kde průvodce rozhodoval, zda vyrazit na sever, západ nebo jih. Postupně jsme prozkoumali všechny tři cesty a mohu říct, že skladba fauny i krajiny byla na všech cestách přibližně stejná. Jen cesta na západ nás zavezla k lesnímu porostu, kde bylo možné vysoko v korunách stromů zahlédnout opice. Pokud se nám ukázaly, pak to bylo vždy v naprosto nefotitelných pozicích a situacích.

Volavka jihoamerická byla dost plachá
Na modulos v otevřené krajině byla situace jiná. V mělkých vodách jsme viděli několik druhů volavek, největšího jihoamerického čápa jaribu (Jabiru mycteria), ostnáky jihoamerické. Ale i nízký porost keřů podél modulos  nabízel pozorování drobných pěvců a ledňáčků.

Ledňáček amazonský Kůly, zřejmě navigační značky při vysoké vodě, sloužily jako rozhledny pro místní dravce. Nejčastěji jsme viděli Čimango žlutavý (Milvago chimachima).

Čimango žlutavý
Poslední podvečer jsme podnikli vyjížďku lodí po laguně, která nám odhalila avifaunu skrývající se na druhé straně křovinatého porostu modulos. I když vlastní jízda byla dost náročná (do lodního šroubu se nám neustále namotávaly vodní hyacinty a navíc pomalá jízda podél břehu generovala tolik smradlavých výfuků, že se na zádi lodi skoro nedalo dýchat.

Caňo Caicara
Na závěr našeho lodního výletu jsme vpluli do jednoho z ramen řeky Caicara, kde hnízdila obrovská hejna volavek. V zlatavém pozdně-odpoledním slunci to byl překrásný pohled.

Záhadná vlaštovka, přesto, že jsem se obracel na několik renomovaných autorit, nikdo mi nepomohl určit tento druh vlaštovky Kapybary

Na rozdíl od druhové bohatosti ptačí říše bylo druhové zastoupení savců v této lokalitě hodně chudé. Kromě domácího skotu jsme viděli vlastně jen 3 druhy savců Vřešťana rezavého (Alouatta seniculus), mistní poddruh jelence virginského (Odocoileus virginianus gymnotis) a kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris).

Kapybara (Hydrochoerus hydrochaeris)
Na druhou stranu nutno uvést, že alespoň kapybary se snažily svojí početností částečně eliminovat výše uvedenou druhovou nepestrost savců. Jakmile jsme poodjeli několik desítek metrů od kempu, kapybary byly všude, na cestě, v trávě, ve vodě. Podle našeho průvodce se jich na tomto ranči vyskytuje kolem 20 000.

Reprodukční apetit kapybarám rozhodně nechybí
Kapybary jsou největšími hlodavci. Samci dosahují hmotnosti až 80 kg. Nejtěžší jedinec údajně vážil 96 kg, což je hmotnost slušného vepře. Dospělí jedinci nemají kromě člověka příliš přirozených nepřátel. Samečka od samičky poznáte podle výrazného hrbolu (vypadá jak velký mozol) na čenichu. V tomto „mozolu“ mají samečci umístěny pachové žlázy. Kapybary dovedou velice dobře plavat a potápět se. Ve vodě se i páří. Mývají většinou 3 – 5 mláďat, která jsou brzy po narození velice samostatná. Přesto bývají mladí jedinci oblíbenou stravou kajmanů brýlových.

Zasněná kapybara
Podle situace v Hato El Cedral by se mohlo zdát, že kapybary nejsou v dnešní době vážně ohroženy. Bohužel všude není situace tak optimistická jako na tomto ranči. Ve Venezuele je stále ještě oficiálně povolen omezený lov kapybar. V dobách hospodářských problémů ale lov těchto důvěřivých zvířat propuká bez ohledu na omezení zákona.
Jako „zajímavost“ je možno uvést, že se kapybary dostaly i do papežského ediktu, který umožňoval jíst jejich maso i v době půstu.

Příběh krokodýla orinockého

Na jednom z našich poznávacích výjezdů zastavujeme u nevelkého jezírka a náš průvodce nahazuje do vody pořádný flák hovězího jako návnadu. Za pár okamžiků už vidíme na hladině tiše plout hlavu obrovského krokodýla – krokodýla orinockého (Crocodylus intermedius) jednoho z nejvzácnějších velkých živočichů naší planety.

Krokodýl orinocký (Crocodylus intermedius)
Ještě na začátku minulého století byl tento krokodýl králem mokřadů v llanos. Záznamy uvádějí, že zde žily desítky tisíc krokodýlu a největší z nich dosahovali délky přes 6 m. Zhruba od 20 let minulého století začalo jejich systematické vybíjení.
Důvodem, byla vedle masa, poptávka obuvnického průmyslu po velice kvalitní kůži tohoto obra. Ochrana tohoto druhu začala až v 70-tých letech minulého století. V některých místech se daří alespoň tyto malé počty stabilizovat, není však zřejmé na jak dlouho.

Zákoutí na říčce Caicara jsou domovem krokodýlů a kajmanů
Současné stavy těchto jedinců se totiž pohybují řádově ve stovkách. Nejpesimističtější zdroje uvádějí jen 250, ty nejoptimističtější okolo 780 jedinců. Krokodýl je uváděn v Červené knize jako kriticky ohrožený živočich, podobně jako gorily horské, nosorožec sumatránský nebo tygr sibiřský.
Asi po deseti minutách „škádlení“ se krokodýlovi podařilo urvat nabízený kus hovězího a opět důstojně odplouvá do vzdálenější části jezírka. Byl to jediný kousek, kterého jsme zde spatřili. Jestli to je vůbec jediný orinocký krokodýl na území ranče, to se nám díky jazykové barieře nepodařilo zjistit.

Kajmani brýloví jsou výrazně menší a mají krátkou hlavu
Zato menších bratranců kajmanů brýlových (Caiman crocodilus crocodilus) jsme viděli skutečně hodně, podle průvodce jich zde žije kolem 10 000. Populace tohoto druhu krokodýla se v llanos rozšířila právě s nedobrovolným ústupem krokodýla orinockého. V současné době se jeho stavy odhadují asi na 1 mil jedinců. Živí se převážně rybami a mladými kapybarami.
Nenapadají ani lidi ani jejich dobytek a jejich kůže není zdaleka tak vhodná pro průmyslové zpracování. Možná právě tyto důvody přispěly k tomu, že v současné době se kajman brýlový neřadí mezi ohrožené živočichy.

Dobytkářství a ekoturistika v Los Llanos

Podobně jako na pampách i v llanos je hlavním druhem obživy dobytkářství, jehož historie se začala psát hned v počátcích španělské kolonizace. V současné době jsou chovy soustředěny převážně do velkých rančů (= hatos), které mají výměru až několik tisíc hektarů.

Hato El Cedral
Hato El Cedral patří s výměrou cca 53 tis hektarů a s 25 tis. kusy dobytka mezi největší. Chov dobytka je zde polodivoký. O chod ranče se starají tzv. llaneros, což je místní obdoba gauchos nebo cowboys. V 50.tých letech patřil ranč rodu Rockefellerů a byl známý jako King Ranch.

Typická víceúčelová hráz - modulos
Právě za Rockefellerů začíná na tomto ranči výstavba hrází - modulos, které jsou vybaveny jednoduchými stavidly. Základní funkcí modulos je vytvořit v období sucha jakési rezervoáry vody pro dobytek, v období dešťů naopak plní funkci ochranných poldrů. Modulos současně slouží jako komunikace.

Stáda skotu jsou roztroušena na obrovské ploše
V Hato EL Cedral se vedle tradičních plemen chovají i odolná plemena příbuzná indickým zebu. V období dešťů, kdy se stáda nemusí stahovat k napajedlům, zahlédnete krávy spíš náhodně. Jsou roztroušeny na obrovské ploše.

K farmaření patří honáci - llaňeros a k nim patří písně, které jsou zde opravdu velice, velice oblíbené
V Hato El Cedral, dnes za řízení státem, se snaží propojit farmaření a turistiku. Zdá se, že tato cesta může být rozumným kompromisem pro přírodu, místní obyvatele i návštěvníky.

V článku je uvedena jen menší část fauny, kterou jsme v Los Llanos viděli. Více fotografií můžete najít na našich stránkách v příslušných fotogaleriích z Venezuely a na autorské galeriii na www.biolib.cz.

Venezuela, 11/2013