ABC z historie Francouzské Polynésie

Předkové dnešních Polynésanů přišli pravděpodobně ze západního Tichomoří Z chronologického hlediska bychom mohli zmíněné tři body poněkud přeskládat a začít cestou Thora Heyerdahla, která se sice uskutečnila až v roce 1947. Jejím cílem bylo dokázat, že obyvatelé tichomořských ostrovů od Hawaie až po Nový Zéland přišli nebo mohli připlout na tyto ostrovy z Jižní Ameriky. Dodnes vzpomínám na film "Ve znamení Kon-Tiky", který mě jako kluka někdy v šedesátých letech uchvátil. Thoru Heyerdalovi se skutečně podařilo na rákosovém voru postaveném podle indiánského vzoru z jezera Titikata překonat po 101 dnech téměř 8000 km a přistát na ostrově Raroia v souostroví Tuamotu. Nicméně v současné době se upřednostňuje teorie, že Polynésie, v tom nejširším pojetí byla osídlena ze západu, z Melanésie (Samoa, Fiji, Tonga).

Pokus o znázornění osídlování Polynésie

Jako první z polynéských ostrovů byly kolem roku 300 n.l. osídleny Markézy (jedno z pěti souostroví současné Francouzské Polynésie) a právě z Markéz údajně pokračovalo paprskovité paralelní osídlování zbývajících částí Polynésie. Velikonoční ostrov kolem roku 400 n.l., Havajské ostrovy kolem roku 500 n.l. a Společenské ostrovy, mezi které patří i námi navštívené ostrovy, kolem roku 600 n.l. Nakonec asi o 200 let později byl osídlen Nový Zéland.

Vahadlové čluny jsou dodnes v Polynésii velice rozšířené

Nejstarší obyvatelé Polynésie se museli velice dobře vyznat v navigaci podle hvězd, museli znát směry převažujících větrů i mořských proudů a v neposlední řadě museli být velice dobří stavitelé lodí. Nejstarší kanoe byly dlouhé deset až dvacet metrů. Na delší plavby byly dvě kanoe spojeny plošinou a tím dosahovaly výrazně vyšší stability. Byly opatřeny plachtou, provazy a lany z palmových listů. Na své cesty s sebou vozili slepice, prasata a rovněž sazenice sladkých brambor, banánů a chlebovníku.

Marae na pobřeží ostrova Huahine

O životě Polynésanů do příchodu prvních Evropanů se toho ví jen o málo víc než o jejich předcích z Melanésie. Neexistují žádné písemné památky a veškeré informace o kultuře Polynésanů do poloviny 16.století se slepují z mozaiky archeologických objevů.

Marae se stupňovitým oltářem ve vnitrozemí ostrova Moorea

Prakticky na všech společenských ostrovech se nacházejí velké kamenné stavby nebo jejich pozůstatky, které se nazývají marae a které sloužily k náboženským účelům. Základ stavby tvoří pravoúhlá kamenná plošina, jejíž povrch je často pokryt plochými (dlažebními) kameny. Na čelní straně kamenné plošiny stával oltář (ahu), který měl buďto tvar stupňovité pyramidy nebo hranolu. Svisle orientované kameny umístěné po obvodu plošiny snad symbolizovaly rodokmen tvůrců a sloužily i k prozaickým účelům jako opěradla při ceremoniích. Zatímco marae na pobřeží byly relativně velké stavby převážně stupňovitého tvaru o základně až 20 x 40 m, marae ve vnitrozemí byly menší a sloužily vždy menší skupině lidí (např. rodinnému klanu).

Na Huahine je starověkých marae dost a dost

Přestože řada těchto sakrálních staveb byla v důsledku extenzivního rozšiřování zemědělské půdy totálně zničena, lze na společenských ostrovech zejména ruin najít poměrně dost. Pozůstatky obydlí obyčejných lidí popř. pozůstatků jejich hmotné kultury se však zachovalo opravdu pramálo. Naše znalosti jsou vesměs odkázány na zápisky z pozorování prvních Evropanů, kteří se na tyto ostrovy dostali. Domy byly stavěny ze dřeva a jako střešní krytina sloužilo palmové listí. Typově se tato obydlí na jednotlivých souostrovích poměrně dost lišila.

Společnost se na polynéských ostrovech brzy po osídlení začala rozdělovat do společenských vrstev. Nejvýše stála knížecí kasta (Arii), za ní následovala kasta nižší šlechty a vlastníků půdy (Raatira) a konečně třetí kastu tvořil lid obecný (Manehune). Do této kasty se počítali i sloužící (Teuteu), váleční zajatci (Vao) a otroci (Ofeofe). Postavení v zásadě odpovídalo kastám nebo třídnímu rozdělení otrokářské nebo feudální společnosti v naších krajích.

Dlažební kameny na marae

Prvním historicky známým Evropanem, který se plavil v oblasti dnešní Francouzské Polynésie byl v polovině 16.st. Španěl Mendala. Ten však na své cestě na ostrovy nenarazil. Při své druhé cestě roku 1595 se mu už podařilo přistát na Markézach, kde po jeho návštěvě zůstalo asi 200 pobitých domorodců a syfilis. Celé 17. století bylo obdobím korzárů, pirátů a také bojů o území a moc mezi Španělskem a novými mocnostmi Francií a Anglií.

18. století otevřelo cesty vědeckým expedicím, kterým veleli Francouz Bougenville a potom známý kapitán Cook, který se do této části Pacifiku vypravil hned třikrát.

Historici se dnes vzácně shodují na tom, že skutečně nejzásadnější životní změnu způsobili vzbouřenci z Bounty (1789). Ti na ostrovy již natrvalo přivezli střelné zbraně a především evropské způsoby, jak zbraně využívat v lokálních válkách a ke zvyšování nevraživosti mezi kmeny. Začátkem 19. století se z místní rodové šlechty vynořuje nový panovnický rod Pomare, který pod francouzskou taktovkou vládl v této části Polynésie až do 30. let 20. století.

Budoucnost Polynésie, i když bude možná mluvit jen francouzsky

V současné době je Francouzská Polynésie jedním ze zámořských území Francie s rozsáhlou autonomií, vlastním prezidentem, atd. Francouzština je úřední jazyk č. 1 a tahitština pomalu ustupuje. Takže alespoň pár tahitských slovíček, kdybyste se s tahitštinou při vaší příští návštěvě už nesetkali:

Máuruuru = děkuji
Ia ora na = dobrý den, vítejte!
Banka = fare mani (dům - peníze)
Katedrála = fare pure ra´a rahi ( dům - modlit se - velký)
Záchod = fare iti ( dům - malý)

Francouzská Polynésie 10/2010