Jak se tančí OTEA

Nejprve jsme zvažovali zajet do centra Papeete a tam hledat nějaký zdroj zábavy. Když jsme na recepci zjišťovali možnosti spojení z hotelu do města, řekli nám, že dnes večer bude v našem hotelu přehlídka polynéských tanců. Zajásali jsme. Nic lepšího jsme si nemohli přát.

V sedm hodin jsme přišli do restaurace, objednali si večeři a u lahvinky červeného jsme očekávali věcí příštích. Něco po osmé se na scénu dostavili hudebníci a cudně zaujali místo v zadní části jeviště. A pak zavířily bubny a na jeviště přitancovala skupina šestnácti tanečníků. Taneční skupinu, kterou jsme viděli na ostrově Bora Bora, převyšovali nejen početně, ale především vysoce profesionálním provedením tanců, pestrostí kostýmů a v neposlední řadě i půvabem tanečnic.

V Papeete se bylo na co dívat

Bohužel až zpětně jsem si vyhledal podrobnější informace o jednotlivých polynéských tancích, které uchvátily už námořníky z prvních objevitelských lodí, připoutaly k těmto ostrovům Gaugina i další umělce a i dnes dokážou u diváků vyvolat nadšení a fantazii.

Po divokém tanci následoval rafinovaný pomalý tanec Aparima

Pokud se mluví o tradičních polynéských tancích, většinou se jich uvádí pět: Otea, Aparima, Hivinau, Paoa a Ohňový tanec. I když se rytmem i provedením jednotlivé tance od sebe liší, všechny mají jedno společné: erotický podtext, který však nemůže popudit ani ty největší puritány.

I muži se snažili upoutat

Z paměti a hlavně z fotografií jsem došel k závěru, že náš soubor předváděl převážně dva tance nebo jejich variace. Pomalý tanec Aparimu a divokou Oteu.

Aparima mi poněkud připomínala tanec, který předváděly tanečnice v Thajsku. Tančily hlavně ruce, které tanečnice (ale i tanečníci) sledují očima. Mimika obličeje při tom hraje důležitou roli. Tanečníci při něm předvádějí milostný příběh převážně se šťastným koncem. Ruce přitom symbolizují všechny možné činnosti z běžného života, přes které se člověk propracovává k sladkému závěru. Hudební doprovod tohoto tance tvoří kytara a ukulele, bubny jsou v tomto případě v pozadí.

Pomalá gesta dala vyniknout nejen kostýmům
Větší část večera však tvořil tanec Otea, respektive jeho variace. Tento tanec byl původně čistě mužskou záležitostí. Dodnes jsou v něm patrné některé bojové prvky (výpady, výkřik).

V tanečních variacích "Otee" byly snadno rozpoznatelné prvky z vojenských přehlídek.

Ženy tomuto tanci dodaly nový rozměr, i když někdy právě tento nový rozměr mohl být záminkou skutečného boje.

Tanec Otea je doprovázen výhradně bicími nástroji, které udávají taneční rytmus. Zatímco u mužů tvoří základ tance pohyby nohou známé jako paoti - nohy jsou pokrčené, paty jsou mírně nadzvednuté a sražené u sebe; tanečníci střídavě dávají kolena k sobě a od sebe pohybem podobným nůžkám. Pohyb nohou může být pomalý nebo velmi rychlý v závislosti na tempu udávaném bubny.

A pak se rozvlnily vlasy, sukně i boky

Základními pohyby tanečnic je pohupování boky spojené se střídavým pokrčováním a napřimováním kolen, přičemž chodidla jsou na zemi. Muži nesmí pohnout boky a ženy musí mít hruď a ramena zcela v klidu. Kromě těchto základních existují ještě mnohé další kroky, zahrnující výkopy či náhlé pohyby kupředu a do stran.

Vlasy měly všechny tanečnice kouzelné

Musím se teď vrátit k začátku vystoupení. Velice rychle jsem zjistil, že od našeho stolu ani s dvoustovkovým objektivem toho moc nevyfotím a vyrazil jsem po vzoru zkušených fotografů blíž k jevišti. Alenu jsem nechal s nedopitou lahví červeného u stolu a šel jsem "kropit" tanečníky, ale hlavně tanečnice. Byli úžasní. Přestože otevřené jeviště občas skropil déšť, nebylo to znát ani na jejich výkonu, ani na jejich výrazu obličeje. Doufám, že se mi podařilo zachytit jak úžasnou dynamiku tance Otea, tak i individuální výrazová sdělení tanečníků a tanečnic.

Zase má mužský navrch

Když asi hodinový program skončil a já už pomalu začal balit výbavičku, vyšli tanečníci mezi lid turistický s cílem vštěpit jim základy tance Otea. Začal jsem znovu ostřit, když se nade mnou sehnula krásná tanečnice jako z pohádky a pozvala mě na jeviště. Nikdy se podobných exhibicí neúčastním a z díky odmítám, je to spíš Alenina parketa. Tentokrát jsem ale váhal jen zlomky vteřiny. "Milej zlatej, tak krásná ženská už pro tebe nikdy tančit nepříjde" blesklo mi hlavou, položil jsem foťáček, který jindy opatruji jako oko v hlavě, na zem a už jsem jako ve snách kráčel na jeviště.

Moje "taneční partnerka"

Alena, ve strachu o fotoaparát a možná i o můj rozum, se rychle přesunula od našeho stolu k jevišti a zdokumentovala to moje asi pětiminutové taneční delirium.

Slečna se mě nejprve snažila vysvětlit, jakým způsobem mám pohybovat nohama, nehýbat přitom trupem a rukama kopírovat její pohyby rukou. V prvé chvíli jsem asi vůbec nereagoval, jenom jsem (možná s otevřenými ústy) na ni zblízka koukal. Pamatuji si, že se mě několikrát zeptala, zda umím skutečně anglicky a zda ji rozumím, co po mně chce. A já jen koukal..

Chvilkové zatmění mysli

No po chvilce jsem se nějak vymanil z jejího fluida a skutečně jsem se začal snažit pohybovat, jak mi říkala. No samozřejmě, že jsem to nezvládl, i když mi v tanečních šel valčík celkem dobře. Nakonec to ale všechno skončilo takovým pohybovým hepeningem. Tančili jsme snad podle rytmu, co kdo uměl. Měli jsme z toho všichni radost.

A potom jsem si vzpomněl na taneční

Takže tak jsme prožili náš poslední večer ve Francouzské Polynésii.

A už to šlo samo..