Selk´namové - tragedie jednoho národa

První lidé přišli do Ohňové země asi před 11 tisíci lety. Patřili pravděpodobně ke kmenu Haushů, kteří společně se Selk´namy obývali tento ostrov až do příchodu kolonistů ze středního Chile koncem 19. století. V době začínající kolonizace se počet Selk´namů odhadoval asi na 3 – 4 tisíce (větší středisková obec). V roce 1919 jich zůstalo už jen 279, v roce 1945 jen 25 a v roce 1974 zemřela poslední Selk´namská žena Angela Loij.
Tak rychle se dokázala vypořádat vyspělejší civilizace s tou méně vyspělou. Nebylo to v té době nic neobvyklého.

Fotografie rodiny Selk´namu z 20.let minulého století

Co nás však překvapilo, byla skutečnost, že potomci těch, kterým se tak rychle podařilo vyčistit Ohňovou zemi od původních obyvatel, staví původním náčelníkům pomníky. Z masek, které Selk´namové užívali při iniciačních obřadech, se staly žádané suvenýry. V muzeu v Porveniru jsou shromažďovány artefakty dokumentující život původních obyvatel a dokonce zde nezakrývají ani krutosti, které na těchto lidech byly páchány.

Obrázek z lovu na Selk´namy ( poč. 20.st.)

Měli jsme štěstí, že jsme se dostali do Ohňové země a také do místního malého muzea. Následující řádky stručně zrekapitulují to, co jsme viděli, a připomenou jeden národ, který neměl tolik štěstí, aby přežil.
Jak jsem se již zmínil, Selk´namové žili společně s Haushi na ostrově Tierra del Fuego. Haushové žili v jihovýchodní části ostrova, mluvili odlišným jazykem, zvyky však měli společné. Selk´namové byli na indiánské etnikum mimořádně vysocí. V průměru měřili 174 cm a misionáři v místních misiích je popisovali jako obry, kteří v některých případech dosahovali výšky až 190 cm. Tuto skutečnost jsme si mohli ověřit i na kosterních pozůstatcích v muzeu. Muži působili opravdu mužně a ženy (i když byly menší) měly rovněž robustní postavy. Rysy obličeje byly ostré, podobné se Severoamerickými indiány.

Jedina fotka, kde se Selk´namové usmívají
Sociální vazby

Selk´namové i Haushové byli organizováni v patrilineárních a patrilokálních společenstvích (osobní atributy, privilegia a majetek se dědí v otcovské linii, mužští potomci žijí na území otce). Když se žena vdala, odešla ke svému manželovi, měla však právo vrátit se na teritorium svého otce.

Každý rod měl své teritorium, které se nazývalo harwen. Toto teritorium bylo dané a bylo respektováno ostatními rody. Podle některých zdrojů se uvádí, že na území Ohňové země bylo celkem 82 harwenů (69 Selk´namských, 11 Hausherských a 2 Kaweskarských).

Selk´namové mohli provádět sběr a lovit pouze ve svých harwenech. Pokud chtěli vkročit do cizího území, museli vždy předem zaslat vzkaz s žádostí o povolení. Pokud toto pravidlo bylo porušeno, mohli být příchozí napadeni vlastníky území. Vlastníci území žádosti o vstup nikdy neodmítali.

Památník Selk´namského náčelníka v Porveniru

Zatímco rod byl širší společenství příbuzných, nejužší rodina: rodiče, děti, prarodiče, svobodní strýcové, bezdětné sestřenice a bratranci se nazývala haska.

Každý člověk ve společenství Selk´namů mohl mít jeden nebo více titulů současně, což mu dodávalo vyšší prestiž. Titul neznamenal, že ostatní lidé mu byli podřízení. Selk´namové žili v beztřídní společnost bez šéfů, každý se musel podílet na zajištění živobytí.

Některé tituly Selk´namů:

Šaman : Xo´on (většina můžů, několik žen)
Moudrý muž: Lailuka-ain
Prorok, učitel: Chan-ain
Významný válečník: K´mal
Významný lovec: Paautin
Šampion lukostřelec: Soijen
Šampion zápasník: Skrčen

Změna sídel – nomádství

Selk´namové jsou považováni za lidi doby kamenné. Žili jako lovci a sběrači v přírodě a stěhovali se velice často, aby hledali lepší zdroje obživy. Když se stěhovali, šli nejprve muži. V ruce nesli luk a na rameni měli toulec s šípy. Ženy šly za nimi a nesly veškeré vybavení domácnosti. Pokud měly malé dítě, pak nesly v dřevěné „sedačce“ na zádech ještě dítě.
Nakonec šli staří lidé a větší děti. Pochod byl veden po ustálených stezkách a předem byla stanovena přechodná tábořiště, kde bylo co lovit a chytat.

Fotografie Selk´namů na náměstí v Porveniru

Obydlí, jídlo, nářadí a zbraně

Lišila se obydlí na severu a na jihu. Severní Selk´namové ze stepí stavěli polokruhové větru odolné stany. Používali přitom dřevěné tyče a kůži z lam guanako.
Jižní Selk´namové stavěli kuželové domy. Při jejich stavbě využívali kmeny stromů a prostor mezi kmeny byl vyplněn větvemi, trávou a hlínou.

Hlavní potravou bylo maso lam. Lovem byli pověřeni muži. Menší lamy mohly lovit i ženy za pomocí psů.
Selk´namové lovili i lišky, krysy, myši a ptáky. U pobřeží lovili ryby a mořské savce a sbírali mušle. Jedli i vejce, houby a ovoce, zkrátka vše, co jim příroda poskytovala. Pili pouze vodu.

Selk´namové neznali kovy a nástroje vyráběli převážně z kamene, kůže, dřeva a škeblí.
Kameny požívali hlavně při výrobě zbraní (seker, nožů, hroty šípů) ale i jako nástroje na mletí semen nebo jako škrabky. Vedle kamenných hrotů do šípů a harpun používali i hroty kostěné. Nosítka na děti si vyráběli ze dřeva a kůže, stejně jako stany a košíky. Místo hrníčků používali škeble.

Iniciační ceremonie Kloketen

Kloketen byl tajný obřad, výhradně pro muže, který měl nesmírný význam pro jejich sebevědomí a i pro sebevědomí celého kmene.

Ceremoniál měl podle staré mytologie kořeny ještě v období matriarchátu, kdy ženy „vládly“ a muži byli vázaní poslušností a museli vykonávat ty nejnepříjemnější práce. Ženy, aby udržely muže v poslušnosti, vymyslely pro ně hry Kloketen. Při těchto hrách se ženy převlékaly za duchy a zjevovaly se mužům. Muži však časem na tento podvod přišli a všechny dospělé ženy pobili.

Z těch dob pocházela „nová“ ceremonie Klokoten, která ženám měla demonstrovat mužskou nadřazenost. Během této ceremonie se muži pomalovali podle toho, jak si představovali, že by měl jimi představovaný duch vypadat. Ženy musely přiměřeným tancem demonstrovat svoji podřízenost.

Mladí muži, kteří se této slavnosti účastnili poprvé, museli předtím podstoupit poměrně těžké zkoušky, jejichž součásti byl z dnešního pohledu treking, střelba a zápas ve wrestlingu. Všichni pak byli vázání tajemstvím a nesměli o podrobnostech této ceremonie mluvit.

Jeden ze suvenýrů připomínající minulost ostrova Tierra del Fuego

Právě obrázky z iniciačních obřadů a suvenýry kopírující iniciační masky jsou vlastně jedinou připomínkou národa, který po staletí obýval Ohňovou zemi. Může se to zdát kruté, ale myslím, že to chce i dost odvahy postavit se takto k chybám svých předků. Takovou odvahu má jen málo národů.

První tři fotografie a fotografie suvenýru jsou převzaté z internetu.

Chile 3/2011