24 hodin u Hamarů

Ve vesnici kmene Arbore se zdržíme asi víc než je to obvyklé a tak přijíždíme k řece Keske už za šera. Asi deset džípů stojících na našem břehu signalizuje, že něco není v pořádku. „Zase někde pršelo“ sykne náš průvodce a jde obhlídnout situaci. Říční proud v místě obvyklého brodu je opravdu pořádný. Co je ještě horší, hladina viditelně stoupá, aby po chvíli zase klesla a naopak. To vypadá na dlouho. Asi po půlhodině čekání skoro za tmy se první „čekající“ odhodlají, vyhrnou kalhoty, zují boty a vyrazí napříč řekou Keske. My se bohužel rozkýváme až za úplné tmy a stejně jako ti před námi brodíme za pomoci Hamarů ztemnělou řekou. Drží nás pevně za obě ruce a my se cítíme mnohem bezpečněji. Voda mi sahá tak mírně nad kolena, ale proud je silný a voda nám promáčí vyhrnuté kalhoty. Šťastni, že jsme přešli bez větší úhony, dáváme našim hamarským průvodcům první diško (50 birrů za osobu). Tak toto bylo naše první setkání s Hamary.

Ráno zjišťujeme, že se našemu řidiči podařilo něco po půlnoci přejet řeku a že můžeme pokračovat v cestě. Naším cílem je teď vesnice Hamarů vzdálená asi 10 km od městečka Turmi. Cestou nám Milli (průvodce) sděluje základní data o Hamarech. Celkem se k tomuto etniku v Etiopii hlásí asi 45 tis obyvatel a z nich asi 98% žije právě v tomto regionu. Asi třetina z nich žije v menších městečkách Tutmi, Dimeka a Key Afer. Zbytek pak žije v malých vesnicích velice podobně jako před padesáti, možná sto lety. Jen turisté jsou zde asi relativně nový fenomén posledních 10 možná 20 let.

První, co nás při setkání s Hamary (resp. spíš s Hamarkami) zaujme, jsou jejich účesy. Jsou skutečně jedinečné v celém údolí dolního toku řeky Omo. Samozřejmě, že se najdou dobrovolnice, které vám za 2 x 2 birry názorně ukážou, jak se takový účes tvoří a můžete si je při tom i fotit. Nejprve se musí rozdělat kašovitá vlasová barva, která je současně i tužidlem.

Základem je jemná ohnivě červená hlinka a lůj. Tato hmota se pak vtírá do copánků helmového stylu. Samotné copánky se dělají pravděpodobně jen jednou. Jakmile do nich jednou vpravíte „přírodní tužidlo“, už je z vlasů nikdy nedostanete. Jedinou nevýhodou tužidla je zřejmě „teplota tání“, neboť odpoledne, když sluníčko začne připalovat, tužidlo měkne a začne stékat všude, kam mu to dovolí zemská přitažlivost.

Hamarové si zajišťují obživu převážně jako pastevci, ale současně jsou i značně extenzivní zemědělci. Mají v oblibě více kozy než krávy, neboť kozy nepotřebují (na rozdíl od krav) téměř žádnou péči. Stejně je to u nich i s obděláváním půdy. Prakticky znají jen setbu a sklizeň. Prodej přebytku na trzích je pro ně jen vedlejší zdroj živobytí. Turistický ruch podle mého názoru tvoří stále významnější podíl jejich zdrojů, i když je to do určité míry za cenu ztráty identity

Smutný pohled je na několik malých batolat s popáleninami, které neuhlídali jejich maminky nebo sourozenci před otevřeným ohněm uvnitř chýše.Hamarové (i ostaní kmeny v údolí řeky Omo) mají více manželek. První z nich nosí na krku speciální ozdobu.

Poté, co dostatečně „vyfotíme“ a prozkoumáme vzory skarifikace Hamarů, přejíždíme okouknout trh v Turmi. Prodávají se tu různé věci, např. svazky klestí, čirok, slepice, barvivo na vlasy, ale také plastové kanystry, boty, oblečení a samozřejmě suvenýry pro přítomné turisty. Zcela veřejně se zde prodávala i přírodní žvýkací droga khat (kata jedlá - Catha edulis). Samozřejmě i zde se platí za fotku 2 birry. V zásadě proti tomu nic nemám, v našich zeměpisných šířkách si za fotku vezmou někteří podstatně víc. Když však po mě chtěla hamarská trhovkyně 2 birry za to, že jsem si fotil jeden ze svazků klestí, které prodávala, tak to už jsem se vzepřel. Je strašné vedro, fotit se moc nedá a tak se vracíme do našeho stanu v areálu Buska Lodge.

V odpoledním klidu (tak nějak se jmenoval volný čas po obědě na pionýrských táborech) fotíme ptáky a jen lituji, že bohužel není čas na focení ráno nebo vpodvečer. V křovinách podél řeky Keske se schovává spousta zajímavých ptáků, ale teď jsou dost plaší a navíc to sluníčko!

Asi o půl čtvrté vyrážíme k dalšímu téměř vyschlému říčnímu korytu, kde má probíhat „Bull jumping“ (skákání přes býky) a s ním spojené taneční i netaneční reje Hamarů. Auto necháváme na břehu a pokračujeme asi 500 m vyschlým říčním korytem k místu, kde už je shromážděno asi 50 Hamarů a téměř stejný počet lačných turistů. Na tuto slavnost všichni zaplatili řádné vstupné a tak se může fotit, co každému libo. Milli nás přesto varuje, že zná případ, kdy si organizátoři zinkasovali další dodatečné poplatky, když se jim ten či onen fotoaparát zdál příliš profesionální.

Potom se začnou turisté přesouvat do stínu hustého buše u břehu. Oba se protlačíme až k　centru dění. Zde probíhá líčení kmotra Maza a „mrskání“ žen. Začíná předehra „Bull jumpingu“. Do jaké míry se dodržují pravidla, která popisují etnografové, samozřejmě nevím. Hlavní Maza jednou rukou drtí hlinku na jemný prášek a s ledovou tváří se nechá líčit. Maza bývá většinou příbuzný hlavního hrdiny Bull jumpingu, který celou slavnost organizuje. Kolem kmotra tančí ženy s rolničkami na nohou a trumpetkou v ruce a v hamarštině ho provokují, aby je mrskal skutečně pořádným prutem. Ten občas vstane a se stejně ledovým obličejem, jaký měl při líčení, švihne provokující ženu, až to v davu čumilů zašumí. Hamarštině samozřejmě nerozumím, musím dát na to, co mi říká Milli. Šlehance jsou ale srozumitelné až až. Ženy provokatérky jsou údajně opět příbuzné hlavního hrdiny. Asi půl hodiny probíhá líčení, tančení a mrskání. Pak se hlavní Maza ztratí a ženy s krvavými šrámy na zádech se přemístí na slunce blíž k řece, aby pokračovaly v tanci a zpěvu za zvuku rolniček a trumpetek.

Pak dal někdo neznámý pokyn a dav Hamarů i turistů se začne brodit (tentokrát přes klidnou) řeku a pak pokračuje snad kilometr do buše na nevelkou mýtinku, kde už jsou shromážděni býci a s nimi pomocní Mazové. Mýtinka se postupně plní, pomocní Mazové rovnají býky a hamarské sešlehané ženy tančí dál jako o život. Hledám optimální pozici na focení, až jsem celý podrápaný od trnitých keřů a nakonec má stejně Alena lepší fotky.

Když už je sluníčko hodně dole, vystoupí z davu urostlý mladý Hamar, celý nahý s částečně vyholenou hlavou. Má na těle jenom dva zkřížené proužky kolem ramen, které mu mají zajistit duchovní ochranu. Stojí tam uprostřed prostranství vedle seřazených býků snad deset minut, snad aby se soustředil, snad aby ho mohli přítomní dost obdivovat.

Pak to začne, pomocníci stlačí býky ještě víc k sobě a mladý Hamar udělá první přeskok (jde vlastně o přeběhnutí po hřbetech asi deseti býků), pak druhý v opačném směru, pak ještě jeden, ten čtvrtý, který má být poslední, se nepodařil. Hamar spadl. Traduje se, že jedno zaváhání je tolerováno. Pak přijde ještě poslední úspěšné přeběhnutí. Cíl je splněn.