Na území kmene Karo

Zatímco prašná cesta z Turmi do Omorate si stále ještě zachovává základní parametry silnice, cesta z Turmi ke Karům jsou prakticky jen vyjeté koleje v buši.

Charakter půdy v této oblasti je velice proměnlivý a úseky, kde je propustná půda se střídají s úseky, kde noční déšť změnil cestu v mazlavou klouzačku. Buš je zde poměrně řídká, z flory poznáváme jen překrásně kvetoucí „pouštní růži", lilek sodomský. Milli nám také představuje keřík lidově zvaný air-bag, jehož plody jsou skutečně jen duté měchuřiny.

Asi 5 km východně od řeky Omo na „křižovatce" odbočujeme na sever a vjíždíme na území kmene Karo. Kousek za odbočkou narážíme na dvoučlennou karskou hlídku. Určitě se nechovají nijak nepřátelsky. S Millim prohodí pár vět a za standardní 2 birry se nechají vyfotit.

Pokračujeme k Morule Lodge, kde bychom měli přespat. Lodge je jen 6 - 8 km od jedné ze tří vesnic kmene Karo, kde bychom měli strávit následující den. Je zde pět jednoduchých chatek. V oknech nejsou skla, jen sítě proti hmyzu, ale jinak vše, co člověk potřebuje. Nocujeme zde úplně sami. Je to romantické, ale i trochu tísnivé. Milli nám vysvětluje, že lodge je především využívána turisty, kteří si sem přijeli zastřílet na poslední zbytky divoké etiopské fauny. Osobně se s touto zábavou nemohu nějak srovnat, ale „každý jsme nějak praštěný". Je tady ale velice příjemný personál a výborně tu vaří!!

Druhý den ráno vyrážíme poměrně brzy. Ve vesnici Korcho, která má úžasnou fotogenickou polohu vysoko nad řekou Omo, je téměř pusto. Na prostranství před vesnicí sedí jen jeden starý muž a hraje (asi sám se sebou) místní hru gabata. Vůbec si nás nevšímá, i když slušně pozdravíme. Než však stačíme dojít k prvním obydlím, vyrojí se kolem nás dětí jako smetí a už to jede: „ foto, foto, foto,...". Po dětech přicházejí ženy všech věkových kategorií. A tak fotíme.

Když odoláme prvnímu náporu, vydáme se do vesnice. Přijdeme ke skupině mužů, kteří si právě upravují své účesy nebo spíš aranžují své čepečky s péry. Když si uvědomím, jak se ráno odbývám, trochu se stydím. Prohlédneme si i obydlí, která se prakticky neliší od hamarských chaloupek, uvnitř jsou také otevřená ohniště. Naštěstí jsme zde neviděli (jako u Hamarů) malé děti s rozsáhlými popáleninami, které způsobil jejich „kontakt" s otevřeným ohněm. Ve vesnici se nic moc neděje a tak se vracíme na volné prostranství nad řekou Omo.

Ke staršímu muži se zatím přidali další hráči a skutečně to vypadá, že pro ně svět kolem neexistuje. Chvíli koukáme a snažíme se pochopit pravidla hry. Když vytáhnu foťák a chci je vyfotit, zjišťuji, jak funguje periferní vidění. Jeden z mladších hráčů zdvihá ruku se dvěma vztyčenými prsty a čtyřikrát máchne vzduchem. Je to jasné - 4 x dva birry. Vlastně ta komunikace není tak těžká. Snažím se fotit i řeku, ale dopoledne je sluníčko proti nám.

Dopoledne ještě absolvujeme krátkou návštěvu u Nyangatamů. Pak se vracíme na oběd do lodge a asi kolem půl čtvrté už jsme zase na prostranství před vesnicí Korcho. Milli pro nás domluvil (a zaplatil) „ taneční představení" Karů. Ještě než začnou tance, přijíždí sem (tentokrát po řece) další skupinka fotografů, kteří si ovšem nezaplatili a tak nastává poněkud hlučná a opticky dramatická debata. Jakmile je platba dohodnuta, tance začínají.

První část patří výhradně mužům, kteří jsou seřazeni do půlkruhu, ze kterého se občas oddělí dva až tři sólisté a začnou provádět výskoky. Tento motiv se stále opakuje jen s jinými protagonisty bez zjevné změny rytmu. Podobné nebo vlastně stejné taneční ukázky jsme viděli u Masajů v Tanzánii i u Samburů v Keni. Hoši ale mají dobrou náladu a baví sebe i nás. Jen občas mrsknou pohledem kolem, zda nefotí někdo, kdo si to nezaplatil.

Druhá část tanečního vystoupení je už výrazně originálnější a zřejmě představuje námluvy nebo svádění. Muž vystoupí z půlkruhu a vrabčáckými poskoky doskáče ke své dívce a začne ji doslova obskakovat. Dívka mu uskakuje a přitom se otáčí, zkrátka dělá jako by ji to nebylo příjemné. Tady se skutečně bavili všichni a snad nejvíc, když jeden mladík doskákal před Alenu. Alena, která je připravena se zapojit do jakéhokoli tanečního reje (což dokázala mj. i u Dassanetchů i s batohem na zádech), se tentokrát cudně stáhla. Později to zdůvodnila tím, že se tu koukali i jiní turisté. Nicméně mi to nezabránilo, abych se nepokusil rozvinout s mladíkem diskusi, kolik kravek, že by za Alenu dal. Závěr byl ale jasný! Alenu si nechám, protože se stará o mne, zatímco o kravky bych se musel starat já.

Když skončil tanec, sluníčko bylo už hodně nízko. Teď se fotilo zadarmo, nálada byla perfektní. Seznámili jsme se tady s takovým tichým chlapcem, Gena se jmenoval, a s ním jsme si s pomocí Milliho (i bez ní) povídali. Od ostatních dětí se lišil tím, že byl hodně zakřiknutý. Domluvili jsme se s Millim, že Genovi přes něj pošleme nějakou pomoc. Alena se samozřejmě skamarádila se spoustou dalších dětí. Já jsem zatím fotografoval řeku a mraky v pozdním sluníčku. Mraky tu byly úžasné. To jsme ale ještě nevěděli, co přinesou.

Přesně o půl jedné v noci nás v chatce vzbudilo děsivé hřmění. Ty krásné mraky právě přinesly opravdu děsivou tropickou bouři, jakou jsme doposud nezažili. Blesk střídal blesk a hřmění prakticky nepřestávalo. Přes síťovaná okna nám do chatky stříkala vodní tříšť, a proto jsme všechny věci přemístili do střední části chatky a znovu se zachumlali do deky.
Spát se ale nedalo. Raději jsme ani nemluvili, ale každému se honilo v hlavě, co bude. Co když řeka Omo, která tekla přímo pod chatkou, vystoupí z koryta? Co když bouře skolí některý z těch úžasných stromů, které rostly kolem? A další co když.... Jen jsme se drželi za ruce a v duchu prosili, aby to už skončilo. Naštěstí ráno kolem páté hodiny bouřky ustaly a my jsme ještě na chvíli usnuli.

Ráno byla sice ještě obloha zatažená, ale už nepršelo. Jen obrovské vodní jezero dělilo chatky od rozblácené cesty, která odtud vedla ven. Všechna co když se teď smrskla do jediné otázky. „Vyjedeme dnes vůbec odtud?". Vyjeli jsme - správce nám otevřel jakási boční vrátka. Objeli jsme obří kalužinu a pomalu jsme vyjeli se nahoru z lodge ven. Ještě jsme ale vyhráno neměli. Cesta byla rozbahněná a rozbředlá hlína byla mazlavá. Asi 500 m před křižovatkou, na které nás už čekala o něco lepší cesta, jsme dojeli k průrvě, kde prudký potok doslova smetl kus cesty. Co teď? Řidič se dlouze koukal na valící se vodu. Pak jsme se vydali po proudu i proti proudu hledat místo, kudy bychom mohli projet. Nikde to nebylo možné. Vzpomínali jsme na cestu k nedalekému jezeru Turkana v roce 2008, kdy jsme se dostali do podobné situace.

Nakonec jsme objevili místo, kde by snad bylo možné po terénních úpravách projet na druhou stranu. Neměli jsme ale ani lopatu ani pilu na prořezání buše. Rukama by to naše posádka dělala snad dva dny. Naštěstí za nějakou dobu dorazila kolona asi 5 džípů se Slovinci, které jsme potkali předchozího dne. Zatímco jim klesla brada, my byli nadšeni, že v tom nejsme sami. A Slovinců bylo hodně a měli i lopatu a na jednom kapesním noži i pilku.