Jak se žije na etiopském venkově

Dalším a snad ještě větším překvapením je, že vlastně celou cestu od severu na jih projíždíme úrodnou krajinou s obdělanými poli, která se na mnohých místech táhnou snad až do třítisícové výšky a možná i výš. Musíme si tedy poněkud opravit náš pohled na Etiopii jako na neúrodnou zemi, kde hladomor je pravidelný návštěvník.

Pravda bude asi jako obvykle někde mezi. Centrální pás etiopské vysočiny je velmi úrodný. Když jsme přejížděli z města Sheshamene do Bale Mountains (vzdálenost asi 120 km), pak tato oblast byla velmi úrodná. Projížděli jsme zde krajinou doslova pozlacenou zralým obilím a lány zde byly opravdu obrovské. Na druhou stranu celý východ země je téměř pustina a samotný jih a jihozápad úrodností také neoplývá, i když zde je důvod poněkud jiný.

Podle dostupných zdrojů zabírá orná půda v Etiopii cca 9 % z celkové plochy země, tj. cca 120 tis kilometrů čtverečních. Pro srovnání u nás v ČR zabírá orná půda více než 35%, což je cca 25 tis kilometrů čtverečních. Pokud tato čísla vztáhneme k počtu obyvatel (Etiopie cca 95 mil, ČR cca 10 mil) a k tomu přičteme častá sucha, erozi a také intenzitu obdělávání těchto polí, potom musíme přiznat, že to na nějaký blahobyt skutečně není.

Nicméně zemědělství v Etiopii představuje téměř polovinu HDP, asi 85 % vývozu a zaměstnává 80 % obyvatelstva. Etiopie je druhým největším africkým producentem obilí.

Jak projíždíme různými klimatickými pásmy Etiopie, zjišťujeme, že skladba zemědělských plodin je zde opravdu pestrá. Samozřejmě, že důležitý je i vliv nadmořské výšky.

Obilnina teff (Eragrostis tef) byla pro nás určitě nejexotičtější plodinou. Nicméně pro Etiopany je to plodina číslo jedna, neboť se z ní dělá "injara" - pórovitá placka, která je zde součástí každého jídla a která slouží i k nabírání doplňkových (někdy masových někdy zeleninových) příloh. Podle druhu teffu se peče světlá nebo tmavá injara. Světlá je dražší a je určena majetnějším, ta tmavá těm méně majetným. Teff se pěstuje hlavně ve vyšších polohách od zhruba 1500 m až do 3000 m.

Z plodin, které známe u nás, se zde poměrně hojně pěstuje pšenice, ječmen, oves, slunečnice a brambory. Mě osobně nejvíc překvapilo, že zatímco u nás se ječmen pěstuje spíše v nižších a teplejších oblastech, v Etiopii se políčka s ječmenem šplhala až do nadmořských výšek nad 3000 m.

Do Bale Mountains jsme projížděli kolem lánů s obilím právě v období sklizně. Na vlastní oči jsme mohli vidět způsob sklizně. Úroveň mechanizace odpovídala snad přelomu 19. a 20. století. U nás bychom možná museli jít ještě dál do historie. Obilí se v 99 % sklízelo srpem a useknuté klasy zde vázaly ručně do svazků - snopů, které pak rovnaly do panáků.

Když jsem prostřednictvím Milliho zjišťoval, jak dlouho místnímu ženci trvá posečení políčka o velikost asi 50 m x 50 m, řekl mi, že týden. Ale jinak si myslím, že pán vypadal spokojeně, byl rád, že má práci a tím i obživu.

Jakmile obilí v panácích doschlo, pak přímo na poli nebo u stavení (viděli jsme obě varianty) vesničané snopy rozvázali a narovnali je asi na půlmetru vysokou hromadu o průměru 4 až 5 metrů. No a potom přišly většinou krávy a ty chodily za aktivního povzbuzování majitele dokolečka po obilných klasech, až došlo k　jeho výmlatu. Nevím, možná, že potom ještě docházelo k důkladnějšímu oddělování slámy a zrna, ale my jsme viděli právě jenom to, co popisuji.

Asi poslední fází bylo oddělování zrna od plev. Tuto práci prováděli ženy, většinou na návsi společně a to tak, že zrno na ošatkách vyhazovaly do výše, vítr odfoukával plevy a zrno dopadalo na plachetku položenou na zemi.

Zaorávání strnišť i rozorávání strnišť, které jsme mohli vidět, probíhalo také jaksepatří postaru. Pár kravek nebo volků byl zapřažený do jednoduchého pluhu, který připomínal spíš ruchadlo nebo jakýsi hák, a místní Přemysl se opíral do háku, aby se zaryl co nejhlouběji. Byla to obrovská dřina.

V rámci objektivity musím napsat, že jsme viděli na silnici jet jeden kombajn. Rozhodně nechci, aby z tohoto povídání vyzněl nějaký despekt. Prostě je to tak, jak to je. Lidé jsou zde velice pracovití a myslím, že jsou rádi, že mají práci a obživu. Taky nevím, co by se stalo s volnou pracovní silou, kdyby zde byla skokově nasazena nejmodernější technika.

Kromě ovsa a dalších nám známých plodin se zde pěstuje i poněkud exotičtější čirok a proso, které jsou poměrně dobře odolné proti suchu a jsou pěstovány v nižších nadmořských výškách. My jsme si čirok nejprve spletli kukuřicí, které se velice podobá. Velice rozšířené jsou zde i olejnaté plodiny (např. sezam, řepka a slunečnice) a bavlna. Ve velkém se pěstuje i zelenina jako rajčata, hrášek, fazole, cibule a v některých oblastech se specializují např. na čili papričky.

Nově, hlavně jako vývozní artikl, se zde pěstují v obřích sklenících i květiny.

Z ovoce jsme nejčastěji viděli banánové plantáže často kombinované s mangovníky a kávovníky.

Ne každý asi ví, že kávovník a s ním i káva se do světa rozšířil právě z Etiopie, z jihozápadní provincie Kaffa. Káva (téměř výhradně typ arabica) se pěstuje v nadmořských výškách od 1000 do 2000 m a je jedním z nejvýznamnějších exportních produktů. Stát si vyhradil na export této komodity monopol. Z tohoto důvodu se zde nesmí převážet větší množství kávy z jižních oblastí, kde se káva pěstuje, do centrální Etiopie, kde je zřejmě potenciální nebezpečí černého exportu. Proto se při průjezdu Etiopií můžete setkat s vnitrostátními celnicemi, na kterých se (podle Milliho) kontroluje právě dodržování tohoto nařízení. S kávou je v Etiopii rovněž spojen tzv. "kávový ceremoniál", během kterého vám lepá Etiopanka podle tradice kávu upraží, nadrtí, uvaří a s úsměvem naservíruje. Tento ceremoniál se provozuje téměř v každé restauraci a je součástí etiopské pohostinnosti.