Váránasí – Ganga, gháty a kremace

Město dostalo své jméno podle dvou přítoků řeky Gangy - řeky Varany a říčky Así, mezi kterými leží. Myslím, že o zajímavostech města by se určitě dalo napsat hodně, ale my jsme se snažili hlavně fotit a naše povídání omezíme pouze na tři hesla.

1.Ganga

Ganga je nejdelší řekou v Indii. Její tok měří přes 2500 km. Pramení v Himalájích jako řeka Bhagirathi a ústí v Bangladéši do Bengálského zálivu. Hinduisté věří, že je koupel v Ganze očistí od všech hříchů a zpopelnění na jejich březích s následným rozptýlením v jejich vodách jim zajistí spásu duše. Ganga je pro ně nejposvátnější řekou na světě. Posvátných poutních míst je na řece Ganze celá řada. Nejvýznamnější a nejposvátnější z nich je však Váránásí. Většina hinduistů věří, že život nemůže být naplněn, pokud alespoň jedenkrát v životě nepodstoupí očistnou lázeň v řece Ganze. Očista je především chápána jako očista duševní. Pokud se však snížíme k materialistickému pohledu na očistu v této řece, včetně čištění zubů, poněkud nás - Evropany zamrazí. Do řeky samozřejmě vytékají splašky z přilehlých domů, plavou zde zbytky ožehlých těl, koupou se tu vodní buvoli, pere se zde prádlo…

2. Gháty

Gháty jsou široká schodiště, která vedou od chrámů a paláců stojících v horních částech strmých břehů Gangy až k samotné řece. Každý z nich má svůj název podle konkrétního paláce, významné události, podle božstva nebo i významného člověka. Celkem jich je ve Váránasí přes 90 a táhnou se po západním břehu Gangy v délce 6 km.

Paláce a chrámy zde budovali ti nejmocnější z mocných z celé Indie, kteří si přáli strávit své poslední dny před svou smrtí právě ve Váranasí na břehu Gangy. Můžeme zde vidět palác maharadži z Jaipuru, nepálského krále, prince z Biháru a samozřejmě i váránaského maharadži. Dnes je však bohužel většina paláců prázdných a zpustlých. Ve střední části ghátů probíhají na řadě míst náboženské obřady a meditace. Poslední schody, které už omývá voda posvátné řeky, slouží pro očistu a rozjímání věřících. Nejposvátnější je ghát Dašašvamedha, kde Brahma provedl obětování deseti koní. Na tomto dnes můžete najít nejvíce kněží, kteří jsou připravení poskytnout věřícím duchovní útěchu.

3. Kremace

Kremace je pro hinduisty jedinou přípustnou alternativou pohřebního obřadu. Smrt pro ně není něčím konečným a definitivním, ale jen jakousi branou, kterou se prochází do jiného života. Oheň zastupuje při kremaci všech pět živlů (oheň, voda, vzduch, země a éter (prostor), které tvoří materiální svět a vrací tělo tam, kde bylo před zrozením.

Kremace ve svatém městě Váránasí pro každého Inda představuje přímou cestu do nebe bez dalších návratů do pozemského života. Spousty starých lidí proto míří do Váránasí, kde doslova čekají na svoji smrt. Ve Váránasí jsou dvě místa, kde probíhá spalování těl zemřelých. Manikarnika ghát je hlavní kremační ghát a Harishchandar ghát je vedlejší.

Poblíž hlavního spalovací ghátu stojí palác maharadži z Jaipuru a palác nepálského krále. Mezi nimi pak palác správce kremačních míst se sochou tygra, symbolizujícího moc a bohatství tohoto člověka.

Posledního rozloučení se účastní pouze mužská část nejbližších příbuzných, z　nichž nejdůležitější roli při obřadu hraje nejstarší syn. Tělo zemřelého přinesou zabalené do oranžového plátna a je pokryté spoustou květin. Nejprve s ním jdou na břeh řeky, kde probíhá obřad očisty mrtvého. Nebožtíka pokropí posvátnou vodou z Gangy a nalijí ji také do jeho otevřených úst. Potom očištěné tělo položí poblíž pohřebního místa (k ostatním „čekajícím“ nebožtíkům). Každý mrtvý je spálen na své vlastní hranici, kterou postaví pozůstalí buď ze dřeva, které si donesou nebo, si ho zde můžou koupit. Před vlastním obřadem spalování je tělo na hranici obloženo dřevem a slámou. Nejstarší syn pak hranici zapálí věčným ohněm, který stále hoří poblíž pohřebiště a za který musí pozůstalí také zaplatit. Tělo údajně hoří na hranici asi 3 hodiny. Bohatší rodiny přidávají na hranici santalové dřevo, které při spalování voní a eliminuje „nevonící“ spalování vlastního těla. Popel je pak rozprášen do řeky. Obřad kremace údajně přijde v přepočtu na 5 ale také až na 200 tisíc korun.

Pokud zemře malé dítě, těhotná žena, svatý muž, člověk uštknutý kobrou popř. člověk s leprou, potom jejich těla nejsou spalována. Zabalí je do pohřebního roucha a pošlou po řece Ganze.

4. A ještě pár poznatků

My jsme do Váránasí přijeli brzy ráno po noci strávené ve vlaku z　města Jabalpuru. Na nádraží na nás čekal zástupce cestovní agentury a odvezl nás do hotelu. Ubytovali jsme se, provedli nezbytnou hygienu a přemýšleli, jak se co nejrychleji dostaneme ke Ganze.

Naštěstí před hotelem stálo několik motorových rikš. Za 250 rupií nás řidič rikši ochotně dovezl k řece. Provedl nás spletí úzkých přeplněných uliček se spoustou malých krámků ke ghátům. Dopoledne jsme měli něco přes hodinu, abychom pozorovali život na břehu Gangy. Věděli jsme ale, že se sem ještě vrátíme.

A tak jsme v klidu nasávali atmosféru a fotili ty, co prováděli v posvátné řece duchovní očistu, ale i ty, kteří tu prali prádlo a pak ho sušili na blízkých ghátech. Jen jsme nedokázali pochopit, že vyprané prádlo vypadalo celkem čistě, přestože voda v řece měla k　čistotě hodně daleko. Své místo na břehu měl i lazebník, ženy si tu myly vlasy a děti vesele dováděly ve vodě. O kousek dál mladý muž umýval v řece vodní buvoly. V určený čas na nás náš řidič rikši počkal na domluveném místě a opět nás odvezl zpátky do hotelu. I tato služba byla v domluvené ceně 250 rupií.

Jako všude v Indii tu bylo mnoho lidí, pěších nebo na kolech, potkávali jsme rikši motorové nebo na lidský pohon vrchovatě naložené zbožím. Občas jsme minuli nějakou krávu. Projížděli jsme kolem malých krámků. Zaujali nás hlavně ty s ovocem a zeleninou. Prodavači tu měli všechno krásně vystavené a aby zboží vydrželo dlouho čerstvé, neustále ho kropili vodou,

Po cestě jsme se divili, proč téměř na každé křižovatce stojí hranice ze dřeva a větví a také z toho, čeho se místní obyvatelé potřebovali zbavit. Náš řidič nám vysvětlil, že tyto hranice lidé zapalují v předvečer hinduistického svátku Holi (svátek barev), který vždy připadá na první pondělí v březnu. Svátkem Holi se hinduisté loučí se zimou a oslava tohoto svátku probíhá tak, že lidé - především muži - po sobě dopoledne stříkají barvami rozpuštěnými ve vodě. V poledne pak všichni odejdou domů, umyjí se, obléknou se do svátečního a pak už i se ženami a dětmi vycházejí do ulic, kde pokračují v oslavách. V　recepci hotelu nám radili, abychom si na pondělní dopoledne nic neplánovali a zůstali v　hotelu. Hlavním důvodem nebylo to, že bychom schytali nějakou barevnou spršku, ale možnost eventuálního napadení. Na svátek Holi mohou totiž hinduisté výjimečně pít alkohol a vzhledem k tomu, že na něj nejsou zvyklí, mohou být po jeho konzumaci agresivní. Poslechli jsme jejich rady a dění v　ulicích Váránasí jsme tedy v pondělí dopoledne sledovali ze zahrady hotelu. Kolem procházelo nebo projíždělo na motorkách mnoho převážně mladých mužů. Oblečení ale i obličej měli zbarveny všemi možnými barvami. Většinou se u nás zastavili a přáli nám Happy Holi a my jim přáli to stejné. Byli velice přátelští a ani jim nevadilo, že jsme si je fotili.

Dvakrát jsme se ve Váránasí projeli po Ganze na loďce, poprvé to bylo v podvečer prvního dne našeho pobytu ve Váránasí, podruhé po obědě v den svátku Holi. Z loďky jsme mohli mnohem lépe pozorovat a fotit dění na ghátech. Z dostatečné vzdálenosti jsme také pozorovali obřad přípravy nebožtíků ke kremaci, stavbu dřevěných hranic i vlastní kremace. Po řece kolem nás plula spousta podobných loděk jako byla ta naše, většinou na nich byli Indové vystrojení asi v tom nejlepším, co měli. Vzájemně jsme se zdravili.