Naše cesta na Elgon

6.3.2005: Den šestnáctý – Z Nairobi pod Mount Elgon ( část)
.......Za městečkem Mbale vjíždíme na úplnou okresku a asi dnešních posledních deset kilometrů poskakujeme půl hodiny. Konečně zastavujeme u hotýlku s hrdým názvem „Roses last chance“. Po dvoudenním natřásání v autobuse jsme už dost otupělí a je nám jedno, kde budeme spát. Vysloveně se těšíme na výstup, neboť vše se nám zdá příjemnější než třetí den natřásání na afrických cestách. Samozřejmě si ještě neuvědomujeme, co sil nás to bude stát.

Ubytovna "Roses last chance"

Minivany zastavují na zeleném trávníčku před domkem, který odsud zatím působí zcela neutrálně. Stále ještě netušíme, co nás čeká, až překročíme práh této noclehárny. Posezení pod zarostlou pergolou před vchodem do budovy působí celkem sympaticky. Tady nám Katka rozděluje pokoje a my jdeme vstříc dalšímu africkému poznávání. Máme pokojíček v hlavní budově a dokonce s okénkem (tím se mohly pochlubit jen tři pokoje). Podlaha je z hrubého betonu, stěny byly kdysi nabíleny, ale dnes vypadají značně použitě. Dveře jsou sbity z prken, dole a nahoře je mezera. Postele se zdají být čisté a dokonce nad nimi visí moskytiéra, byť značně zašedlá. Poličky nebo skříně tady samozřejmě nejsou. Jsme trochu zaražení, ale po nakouknutí do ostatních „pokojů“ musíme být rádi, že máme tento luxus a navíc jsme ukodrcaní, že nám to dnes bude jedno.

Náš pokojík u Rose Vybalujeme jen to nejnutnější a odcházíme na místní náves na nákup. Cestou se snažím ještě zachytit vrcholky kopců, kde tuším (chybně, jak se později ukázalo) Elgon. Paní Rosa zatím bude chystat večeři. Místní obyvatelé jsou podstatně odlišní od těch, co jsme zatím mohli poznat. Určitě se zde projevuje zlomkové procento turistů. Nakupujeme nějaké buchty a banány na trek. Nic víc se zde koupit nedá a pomalu se vydáváme zpět. Vodu bude zajišťovat Rosa. Ještě před večeří si vybalujeme z batohu vše zbytečné a doplňujeme do něj zásoby vody a jídla. Večeře je optimistická, všichni si dodáváme odvahy a sebevědomí. Přesto Zdeněk, Marcela, Dušan a Milada oznamují, že nahoru nejdou. Půjde nás tedy přesně deset i s Katkou. Na stěně domku ještě nachytáme kudlanku a všichni se pomalu rozcházíme spát. Jen ti, co zítra nikam nejdou, ještě diskutují u sklenky piva a dělají nám uspávací kulisu.

Dnes jsme ujeli autobusem a minivany asi 550 km.

7.3.2005: Den sedmnáctý – Výstup na Mount Elgon  I.

Vstáváme za tmy, v šest. Dobalujeme ještě drobné nezbytnosti, hlavně zbytek vody, kterou paní Rosa sháněla ještě ráno. Máme s Alenou 18 litrů vody na tři dny. Snad nám to bude stačit. V duchu lituji naše nosiče. Ve tři čtvrtě na sedm posnídáme čaj, oblíbená vejce a bílý chléb. Jsme připraveni na cestu. Nikdy jsme nic podobného neabsolvovali, ale zatím věříme, že to všichni dokážeme. Ještě uděláme obrázek expedice i s nosiči a batohy, které jsme jim připravili a v 7:20 vyrážíme z nadmořské výšky 1200 m n.m.

Opar nad krajinou

Sluníčko ještě pořádně nevylezlo nad banánovníkovými poli a před námi se rozprostírá krásná podhorská krajina v oparu. Zatím si svěže vykračujeme po poměrně široké prašné silnici vesničkou Budadiry. Domky jsou dost daleko od sebe a jsou téměř vždy obklopeny banánovníky, mezi kterými občas vykukuje kávovník nebo políčko česneku. Antukově červená cesta mírně, ale neúprosně stoupá vzhůru.  Do další vesničky Bumasola (1650 m n.m) ještě pošlapeme asi 4 – 5 km. Ale mně se zdálo, že je vlastně s vesnicí Budadiri spojená. Chaloupky byly roztroušeny prakticky podél celé cesty, jenom vzdálenosti mezi nimi se poněkud lišily.

Na cestě do školy Cestou potkáváme spoustu dětí, vystrojených do školních stejnokrojů, které nás halasně zdraví „How are you?“ Když jim odpovíme, začnou se krásně hihoňat. Jsou typově dost odlišné od dětí v Keni a Tanzánii. Jsou menší, buclatější a hlavně jsou bezprostřednější, usměvavější a nenatahují při každém setkání ruku pro grošíky. Dospělých potkáváme jen málo. Většinou něco přenáší nahoru nebo dolu a o nás si možná myslí, že jsme blázni, když lezeme do takové výšky, když nemusíme. Ale i tak působí velice sympaticky. Život tady taky určitě nebude peříčko, ale půda se zde zdá být velice úrodná a lidi asi uživí. Dozvěděli jsme se, že půdu si většina místních obyvatel propachtovává. Menší část mzdy dostanou v penězích, zbytek mají ve formě naturálii. 

Před půl devátou míjíme místní školu. Děti jsou shromážděny před budovou a možná, jako my kdysi dávno čekají, až jim pan školník otevře dveře a ony budou moci vklouznout do školních lavic. I zdálky slyšíme sborové halekání „How are you?“ My se taky snažíme o sborovou odpověď. Uděláme pár fotek. A už zase spěcháme dál. Každá zastávka na focení nutí následně ke zvýšenému tempu, abychom dohnali „hlavní skupinu“. Už zde začínám pociťovat, že asi budu zařazen do zpětného odřadu, protože funím při výstupu čím dál víc.

Na první odpočinkovou zastávku před devátou docházím s mírným zpožděním. Ale tady je to ještě v normě. Cesta, pořád ještě dost široká, začíná stoupat prudčeji a začíná se i víc klikatit. Na jednom místě potkáváme místní stavitele most(k)ů, kteří budují nebo opravují přechodový mostek přes potok, který křižuje cestu. Všude využívají ranního chládku, aby kolem poledne mohli zvolnit. Nevím, jestli mají stanovenou pracovní dobu, povinné přestávky a povinné vstupní lékařské prohlídky, ale vypadají, že jsou rádi, že práci mají.  V poměrně prudkém stoupání začínám ztrácet stále víc a víc a začínám držet krok už jen s Hankou, se kterou jsme později vytvořili poslední skupinku.

Vesnice Bumasola

V centru vesničky Bumasola, který jsme poznali podle toho, že se chaloupky více přitiskly k sobě a k silnici, odbočujeme mezi domky z široké cesty a pokračujeme úzkou pěšinkou, která kličkuje mezi banánovníkovými poli. Občas se rozdvojí, občas se ztrácí. Asi po dvou stech metrech jsem najednou zůstal úplně sám a v dohledu ani vzadu ani vpředu nebylo nikoho vidět. Pokračuji po relativně nejvyšlapanější cestičce, ale uvědomuji si, že to zrovna nemusí být ta naše. V duchu začínám trochu zmatkovat a přemýšlím o krajní variantě, kdybych se musel vracet do naší dnešní ubytovny. Vzpomínám na Jeníčka, jak lezl na strom, a snažím se při tom šlapat dopředu. Potom v strašlivé dálavě vidím náš čelní voj. Musím se zase vydýchat a vidím Hanku, jak mě v klidu se svým Gottfriedem (nosičem) dochází. To byl asi ten impuls, co mě vyhecoval a táhl dopředu.

Banánovníková políčka kolem Bumasoly

Naši skupinku „doháníme„ na další odpočinkové pauze kolem desáté. Tady se po dohodě s Katkou definitivně oddělujeme od hlavního peletónu ve složení: Hanka a Gotfried, ranger Musa a já. Hlavní peletón vyráží vpřed, zatímco my „plícaři“ ještě vydýcháváme nepotřebné plyny z plic a osvěžujeme se. Pomalu vycházíme a už vidím, jak se proti mně řítí přehodná Alenka s pláštěnkou, kterou jsem nechal ve velkém batohu a neuvědomil jsem si, že nosič půjde s hlavním vojem. Potom nás zase zrychleným tempem opouští a snaží se dohnat ty vpředu. 

My postupujeme rozvážně, vždy po krátkém pochodu si stanovíme odpočinkový bod, kde se buď jenom vydýcháme nebo spočneme na nějakém „patníčku“. Hanka mi nejprve líčí všechny možné důvody naší dýchavičnosti (je to paní doktorka) a potom si povídáme, každý něco o sobě. Najednou je odměřené chování i určitý odstup pryč a povídáme si věci, které možná neznají ani naši nejlepší kamarádi. Políčky procházíme ještě asi hodinu a přistihuji se, že se už podruhé ptám Musy, aby mi na mapě ukázal, kde už jsme. Hanka zatím namíchala do prázdné PET lahve směs al? Müsli a z té každou chvíli doplňujeme kalorie, ucucáváme vodu a potíme se jak koně, až jsem musel s lékařkou konzultovat, zda je normální nečurat půl dne. Je!

Výhled z konce "Mudange cliff" stál za námahu

Po jedenácté se dostáváme ke stoupáku, který se jmenuje Mudange cliff a který odděluje zemědělsky obdělávanou část podhůří Mount Elgonu od pravé divočiny, horského deštného pralesa. Až se vyšplháme na vrchol cliffu, budeme ve výšce 2400 m a budeme mít polovinu dnešního převýšení za sebou. Pohled nahoru je trochu deprimující, ale pomalu se posouváme nahoru. Prakticky za každou serpentinou děláme oddechovku a po vydýchání prohodíme alespoň pár vět, abychom se vzájemně povzbudili. Průvodci jsou perfektní. Trpělivě cupitají za námi a dodávají nám elánu. Ranger Musa jde v holínkách a Gotfried ve vietnamkách. Ve dvou místech jsou vybudovány schody, aby poněkud zjednodušili výstup těm, kteří to potřebují. Přes časté zastávky se nám daří překonat Mudange cliff během necelé hodiny. Hrdě si teď prohlížíme malá políčka a domky. V nejbližším okolí se nám daří rozeznat i lidičky.

Naše skupinka má zaslouženou pauzičku

Stoupání naší cesty se výrazně zvolnilo. Postupujeme teď asi po metr široké lesní pěšině. Kolem nás je pravý horský prales s množstvím rostlinných druhů, které nedokážu ani přibližně pojmenovat. Občas je porost trochu řidší, takže můžeme obdivovat okolní vrcholky. Celou cestu s Hankou využívám jednu Hančinu trakovou hůl. My jsme naše hole naivně nechali doma. Musa mluví velice dobře, tím myslím velice srozumitelně anglicky, a snaží se nám cestu zpestřit informacemi o Elgonu. Moc ale nevnímáme, snad jen během přestávek. Někde během cesty objevil v křoví ptačí mládě. Určitě nám říkal, čí mládě to je, ale díky energetické náročnosti i množství dalších prožitků jsem jméno ptáka zapomněl.

Něco po třetí hodině přicházíme do 1. kampu Sasa River. Je ve výšce 2800 m n.m. Všichni už na nás poněkud netrpělivě čekají. Tvrdí, že skoro hodinu. Naše desetičlenná výprava se zde ještě víc rozdělí. Hanka, Zdena a Evža zůstanou s Musou a třemi nosiči v tomto táboře a ráno se rozhodnou co dál. Katka s Yvou, Alenkou, Bedřichem a Mírou vyrážejí hned, aby postavili stany. Já s Jirkou, kterého začala bolet kyčel, půjdeme pomaleji.

Horský prales ve střední části výstupu

Asi za dvacet minut po první skupině vyrážíme se dvěma nosiči po stopách těch rychlejších. Chvíli funím za belhajícím Jirkou, chvilku před ním. Je to skutečně velice namáhavý kus cesty s poměrně prudkým stoupáním. Asi na pětikilometrové trase nás čeká převýšení 700 m a musíme to stihnout do setmění, tj, asi za tři hodiny. Prales, který ani nemáme možnost vychutnat, je ale kouzelný, divoký, tajemný. Jeden nosič, když vidí naše trápení, nám usekne bambusovou tyč, o kterou se můžeme opřít (trekovou hůl jsem samozřejmě nechal Hance). Jirka si nechal pro jistotu uříznout hned dvě hůlky a chodí jak běžkař. Já jako invalida.

Asi v druhé třetině se stoupání trochu zmírňuje. Už od spodního kempu nás začali obtěžovat  mouchy tse–tse, ale teď se jejich agresivita i četnost výrazně zvyšuje. Katka nás ještě dole uklidňovala, že by tyto mouchy neměly být infikovány spavou nemocí, ale i tak je jejich štípnutí nepříjemné. Běžně jich na každé noze sedí kolem deseti. Repelent už asi dávno spláchl vodopád potu a tak nám nezbývá než se občas ohnat. Závidíme kravám, že mají ocas. Chvílemi jsou odstupy mezi námi tak velké, že se nevidíme a ani neslyšíme kroky těch druhých. Je to vítaný důvod k zastavení (pokud zrovna člověk není poslední). V těch chvilkách, člověk vnímá velikost přírody a cítí mírné mrazení. V lese už se začíná šeřit a já se poněkud nervózně ptám průvodců, zda stihneme do kempu dorazit do setmění. S úsměvem pokyvují hlavou, ale nejsem si jist, zda mi rozuměli.
K večeru už toho měli dost i naši průvodci Kolem půl šesté přicházíme pod chatku rangerů Sasa Patrol Hut. Jsme ve výšce 3270 m n.m. Vystupujeme z šera pralesa a zbývá nám překonat převýšení necelých 200 m, ale také jen hodina do setmění. Jsme pořádně unavení a nosiči už toho mají taky dost. Z pralesa nás provázejí už jen řídké porosty stromů a keřů a začínají se objevovat lobelie a hlavně senécie, typičtí představitelé afroalpinské flóry. Začínáme být už jako malé děti a každou chvíli se ptáme průvodců, kdy už tam budeme. Poslední úsek jsem poněkud chytil druhý dech a trochu se Jirkovi s jedním nosičem vzdaluji. Shodou okolností můj nosič je s Jirkou a Jirkův se mnou. Při každé příležitosti se mi snaží sdělit, že Jirkův batoh váží aspoň třicet kilo. Raději jsem to neověřoval, ale něco na tom mohlo být. Při jedné odpočinkové pauze najednou můj průvodce vyskočil, vykřikl „bude pršet“ a zmizel mi jako ohnivá čára i s třicetikilovým batohem. Byl jsem dost zmatený. Čekat na Jirku se mi nechtělo, tak jsem vyrazil sám kupředu. Za chvíli opravdu začalo pršet, naštěstí ne nějak prudce. Natáhl jsem si pláštěnku a pokračoval předpokládaným směrem. Přesto, že teď už téměř rovná cesta umožňovala výhled poměrně daleko dopředu i dozadu, neviděl jsem žádnou lidskou bytost. Začal jsem být nervóźní, protože během dvaceti až třiceti minut se určitě setmí a také další vývoj deště jsem nedokázal předpovědět. Naštěstí jsem za chvíli uviděl mého průvodce. Vracel se ke mně. Už jsem si v duchu říkal, že se v něm asi hnulo svědomí a že mě šel hledat, ale pravda byla jiná. I on ztratil cestu. Zbytek cesty jsme už došli spolu, ale kemp jsme našli až na potřetí.

Náš stan pod Elgonem

Alenka za pomocí Mirka už měla postavený stan a ve srubu společně s dalšími přeborníky z přední skupiny vařila polévku a čaj. Teď teprve jsem si uvědomil, že jsem vlastně celou cestu prakticky nic nejedl, ale ani teď jsem nepociťoval zvláštní hlad. Déšť, který při našem příchodu přestal, teď začal znovu a výrazně intenzivněji. Z nás všech, však po instantní polévce jako by najednou spadla únava a dařilo se nám i něco zažertovat. Ani nám moc nevadilo, že ještě nemůžeme jít spát. Ve srubu neprší a teplý čaj se zbytky slivovice nás pěkně rozehřívají.

Naši nosiči, kteří vyrazili jen s bundami, si udělali ve vedlejším srubu oheň a ohřívali se u něj celou noc. Asi za půl hodinky déšť pomalu ustává a my přebíháme do našich stanů. Zababušíme se do spacáků a čekáme, že nás přepadne spánek, ale ono nic. Z vedlejšího stanu slyšíme tlumené povídání Jirky a Mirka. Bedřich s Yvou si dali stan víc stranou, takže od nich neslyšíme nic (asi to byl záměr). V noci nás instantní polévka a čaj s rumem a slivovicí vyhání několikrát ze stanu. Při posledním výpadu už svítí krásně měsíc. Zítra budeme mít na vrchol pěkně.

Dnes jsme ušli jen asi 18 km s převýšením 2300 m.

8.3.2005: Den osmnáctý – Výstup na Mount Elgon  II.

Dnes je budíček o půl sedmé. Jdeme do srubu, kde spala Katka, udělat si čaj a vzít si před odchodem kus chleba nebo buchty. Katka nás ale hned upozorňuje, že během noci a ráno tu hospodařily myšky a mimo jiné navštívily i náš balíček s chlebem. Taky jsou to hovádka boží. Kousek buchty jsme měli ještě schovaný v batohu, takže si zakousneme k čaji buchtu. Prakticky všechny věci necháváme tady v táboře, bereme si jen malé batůžky s lahví vody, nějakými keksy a opalovacím krémem. Noc byla poměrně chladná a ranní výdechy nám kondenzovaly u úst. Myslím, že bylo něco málo nad nulou. Navlékáme si proto flisovou bundu a přes ni ještě větrovku. Jirku bolí strašně kyčel, takže zůstává v táboře. Za chvíli chce pomalu sestupovat dolů. Nahoru tedy jde Yva, Alenka, Katka, Bedřich, Míra, já a tři nosiči, teď samozřejmě bez batohů.

Senécie nás provázely poslední třetinu cesty

Abychom se dostali z kampu na „hlavní cestu“ vedoucí po hřebenu, musíme zdolat asi dvě stě metrový poměrně příkrý stoupák. Už během tohoto stoupáku začínám cítit, že to dnes (asi vlivem vysoké nadmořské výšky) bude ještě horší než včera, i když nás čeká převýšení pouhých 800 m. Jakmile dorážíme na hlavní cestičku, domlouvám se, že se pobelhám s jedním průvodcem pomalu a kam dojdu, tam dojdu. Ostatní vyrážejí ostrým tempem vpřed.

Já se pohybuji jak na frontě, přískoky vpřed. Úseky, které zvládám, jsou dlouhé maximálně 50 metrů, potom se musím vydýchat. Belhám se se svojí bambusovou holí a při odpočinku se vždy otáčím dolů, abych si dodal odvahy pohledem na kus cesty, kterou jsem už zvládl. Můj průvodce už mi nese i ten malý batůžek se dvěma malými lahvemi vody a nějakou tou drobností. Ani jsem si nepředstavoval, že to může být taková úleva.

Můj cíl: Jackson Summit 4136 m

Postupujeme po téměř náhorní plošině s nevelkým stoupáním, nejvýraznějšími rostlinami jsou zde senécie. Ani moc nefotím, utěšuji se, že cestou dolů to bude lepší. Najednou objevuji na cestičce před sebou opalovací krém. Dali jsme ho do batohu k Alence a ona si na mě vzpomněla. Byl to zase jeden z takových impulzů, které mně pomohly dál. Asi po 3 hodinách cesty se dostáváme k odbočce na Jackson Summit, což je jeden z vedlejších vrcholů této obří hory.
Po malé pauzičce se rozhoduji, že se pokusím vylézt alespoň na tento vrcholek, který má asi o dvě stě metrů míň než vrchol nejvyšší, ale pro mou fyzickou kondici se zdá být přece jen reálnější. Zbývá asi pět set metrů cesty po pěšince a potom asi padesátimetrové prudké stoupání na skalnatý výběžek. Cesta, která by se za normálních okolností dala zvládnout nanejvýš za patnáct minut, mě trvá skoro hodinu.

Konečně na vrcholku

8.března 2005, ve čtvrt na dvanáct se mi podařilo vybelhat se a vyfuňět na nejvyšší kopec mého života, na Jackson summit, který měří 4136 m. Během jednoho a půl dne jsem překonal převýšení skoro 3000 m. Fotíme se i s průvodcem u vrcholového praporku a svět je najednou úplně jinačí. Udělám ještě pár fotek z vrcholu, včetně Wagagai, kde jsou teď asi kamarádi, a začínáme slézat dolů. Připadá mi, že mi najednou narostla křídla a konečně si začínám vychutnávat okolní krajinu, horské panorama i bělostné mraky, které každou chvíli mění své tvary.

U křižovatky, na které jsme cestou nahoru odbočili na Jackson Summit, se zastavujeme a dělíme se s průvodcem o jedno balení keksů a zásobu vody. Druhé balení sušenek nechávám na cestě Alence, která zase v důsledku odděleného balení batohů neměla žádné zakousnutíčko. Nechávám tady i svoji bambusovou hůlkou, která mi moc pomohla a kterou už nepotřebuji. Teď fotím, co se dá, a snažím se dohnat, co jsem nestačil nafotit cestou vzhůru. Fotím keře, krajiny a hlavně kytky, které mi průvodce pohotově pojmenovává. Z jejich jmen mi v hlavě zůstaly pouze lobelie, senecie a čekanky. Ostatní se pokusím podle fotek zpětně identifikovat doma.

Vypálená krajina

Všiml jsem si také, že krásná alpinská krajina je na několika místech vypálena. Průvodce mi vysvětluje, že to dělají pytláci, kteří tím vyhánějí divokou zvěř z úkrytu a potom ji střílejí. Nejde mi do hlavy, jak je tohle možné dělat v národním parku. Odpověď určitě není jednoduchá, na ostrahu parku není dost peněz a tudíž ani dost rangerů. Obyčejné místní lidi to moc nezajímá, protože jejich hlavní starostí je především uživit se a co se děje nahoře není jejich problém. No a pohnutky pytláků mohou být dvojí, hlad nebo peníze. Asi s tím nic nenadělám, ale mám z toho vždycky stísněný pocit, ať už slyším o pytlácích v Ugandě, turistech ničící korálové útesy v Egyptě nebo našince, kteří jsou z pohodlnosti schopni založit skládku odpadků kdekoli. A dávám si vždycky stejnou otázku: “Budou mít ještě naše děti a vnuci mít možnost vidět tu nádheru kolem?“

Ugandské slaměnky

Střídavě fotím, kochám se okolní krásou a filosofuji o světě. Cesta ubíhá úplně jinak než v opačném směru. Kolem druhé hodiny jsem v našem kempu. Napřed se jdu pozdravit s průvodci, kteří zůstali v kempu, a pak jdu k našemu stanu. Asi za čtvrt hodiny se vrací zbývající členové naší výpravy. Nakonec Yva s Alenkou zůstaly těsně pod vrcholem (100 m výškového rozdílu). Stačili ještě nafotit jezero Jackson pool. Bylo mě to líto i trochu za ně, protože celou cestu se držely bezvadně.

Jezero Jackson Pool

Bedřich s Mirkem a Katkou dorazili až na vrchol Wagagai už v 11 hodin. Ještě o čtvrt hodiny dřív než jsem předpokládal. Museli se tedy neuvěřitelně hnát (dle mých měřítek). Nálada v kempu je bezvadná, i když nás Katka popohání, abychom co nejdřív vyrazili do spodního kempu. Sbalíme stan, spacáky a vůbec všechno vybavení, zakousnem kousek chleba s polévkou ze sáčku. Nikdy mi tak nechutnala jako právě dnes. A za chvíli už zase šlapeme nahoru na hlavní cestu. A dolů už to jde skoro samo.

Alena s Yvou došly dál než já a vrchol Wagagai měli už na dosah

Vždycky, když se z nějakého výšlapu musím zpátky vracet stejnou cestou, jsem trochu naštvaný. Dneska je ale všechno jinak. Zpocené tváře, propocená trička a dýchavičnost vystřídala perfektní nálada a upřímná radost z každého zajímavého pohledu, kterým nás zdejší příroda obdarovává, ani mouchy tse–tse si na nás dnes netroufají. Holky (Yva s Alenkou) si sice trochu stěžují, že je pobolívá koleno (naštěstí každou jiné) a Katku trápí puchýře, ale to jim rozhodně nebere radost z výstupu. Korunu té naší rozjařené náladě dává Zdenka, která na nás čeká u spodního kempu se zbytkem slivovice a upřímně nám blahopřeje k výkonu. Nevím, jestli nás víc zahřála ta slivovice nebo Zdenčino blahopřání, ale bylo to strašně milé. Kolem páté rozbíjíme stany a jdeme se po dvou dnech „umýt“ do blízkého potoka. Voda je studená, brrr. K večeři si vaříme polévku. Povídáme si, dokud to světlo dovolí a dokud je co ucucávat z našich již prořídlých zásob. Mám pocit, že jeden a půl dne výstupu na Mount Elgon nás dal víc dohromady, než dosavadních čtrnáct dní. Katka nám tento fakt jen potvrdila ze zkušenosti z jiných výprav.

Teprve cestou zpět si vychutnáváme zdejší přírodu

Ještě se nám nechce jít spát, ale tma (již kolem ? sedmé) a poměrně chladno nás zahání do stanů. Chvíli si povídáme, potom ještě slyšíme tlumený šepot z vedlejších stanů a nakonec kolem osmé nás zmůže únava a usínáme. Ještě za hluboké tmy v noci se budíme v domnění, že jsou možná čtyři hodiny nebo pět. Bylo teprve jedenáct. Snažíme se znovu usnout, ale mozek asi zpracovává tak velké množství dojmů, že nemůže vysadit. Ze „zoufalství“ vytahuji křížovky a čelovku a luštím asi do půl jedné, než mě zase chytnul spánek. Ale i tak jsme toho už moc nenaspali.

Dnes jsem ušel 12 km, z toho část s převýšením 650 m. Ostatní asi o 6 km víc.

9.3.2005: Den devatenáctý – Z Elgonu do Kampaly

Vstáváme za tmy. Když vylézáme ze stanu, vidíme jen tlumená světýlka blikající přes stěny stanů. Začínáme balit ve stanu při světle čelovek. Jakmile začne být venku alespoň šero, vyháním Alenku ven, aby uvařila čaj, a vzniklý prostor využívám ke zrychlení balících prací. Katka příšerně zrychlila tempo a už vyráží do naší ubytovny pod Elgonem, aby zorganizovala odjezd a další program. Jen tak tak ji stačíme nahlásit, že se u Rosy chceme rozhodně ještě naobědvat a Katka mizí jak ohnivá čára i s puchýři na jejich průvodcovských nohách. My zatím v klidu dosrkáme čaj, ale na oschnutí stanu, který díky téměř absolutní vlhkosti okolního pralesa je mokrý zvenčí i zevnitř, čekáme marně.

Dolů se nám to už směje

Asi čtvrt hodiny po Katce vyrážíme společně s rangerem Musou a našimi nosiči dolů i my. Dobrá nálada nás neopustila, i když Alenku a Yvu nepřestávají bolet kolena a místy to vypadá, že dost nepříjemně. Nosiči nám záhy mizí z dohledu, ale dneska nás to vůbec netrápí. Kocháme se krásným pralesem a ani mouchy, které zřejmě na cestě nahoru víc přitahoval náš pot než my, si nás taky nevšímají. Snažíme se s Bedřichem těm našim holkám trochu pomoc a tak zaostáváme za Mirkem a Zdenkou. Zdenka se vymlouvá, že musí spěchat, aby na prudkém padáku nezdržovala, ale nakonec i ten padák seběhla jako čamrda a my ji viděli už jen díky velkému zoomu našich foťáků.

Na okraji divočiny, před scházením nebo sbelháváním reefu, si děláme malou pauzu. Je kolem osmé a cesta z kempu nám sem trvala necelou hodinu. Pod námi se otevřel pohled na podhůří Elgonu. Mezi zelení banánovníků a kávovníků prosvítají hnědá, čerstvě okopaná políčka, slunce občas vyčaruje zrcátko na plechových střechách chaloupek a tu a tam vystupuje z krajiny bělavý dým. Možná se vaří přesnídávka. Obraz se v dálce opakuje jako ozvěna a opar ho přitlumuje, až krajina splyne s oblohou.

Horský prales nasvítilo ranní sluníčko

Už jsme se dost nakochali krásnými panoramaty a tak vyrážíme po strmém reefu dolů. Mně se jde velice dobře a necítím vůbec žádné problémy. Tentokrát jsou pro změnu brzdy holky, které nemůžou moc ohýbat kolena (naštěstí každá jen jedno). Občas je s Bedřichem trochu předejdeme a snažíme se vyblejsknout kousek zajímavé krajiny. Skály s převislými a popínavými rostlinami připomínají obří skalky. Ale i my musíme dávat pozor, protože cestička je opravdu strmější, než se nám cestou vzhůru zdálo, a už dvakrát mi podivně brklo v koleně. Po necelé půlhodině máme reef za sebou. Alenka tiše podotkne, že teď už teda zvládne všechno. Pokračujeme dál pěšinkami mezi banánovníkovými políčky dolů. Chvílemi se trošku vzdálíme Bedřichovi, Yvě a Musovi, který stejně jako cestou nahoru i teď trpělivě a s úsměvem následuje posledního člena výpravy. Yva je na tom buďto o něco hůř než Alenka nebo se s Bedřichem víc kochají. Takže i my si dáme pauzičku, protože se jednak nechceme ve spleti cestiček ztratit a jednak společně se jde veseleji.

Asi po půlhodince chůze začínáme potkávat místní lidi. Nejprve dospěláky na polích nebo na cestě a za chvíli i děti u domků, kde je rodiče nechávají snad už od 2 let. I teď byli všichni velice komunikativní, usměvaví a příjemní. Musím taky říct, že okolí malinkých domečků bylo uklízeno a vymeteno jako ve Švýcarsku nebo Tyrolsku. Samozřejmě, že domky byly o poznání jednodušší a prostší. My pokračujeme v naší fotománii. Kdyby ty fotky něco vážily, určitě bychom se pěkně pronesli.

Před desátou se dostáváme k optickému středu vesničky Bumasola, kde jsme před dvěma dny sešli z široké prašné cesty na pěšinku.  Najednou se znovu ocitáme v civilizaci, kterou navozují zejména dva obchůdky, které svojí velikostí nedosahují ani zdaleka běžného novinového stánku. Asi jsme už měli nakupovací absťák a tak si dohromady kupujeme trs banánů (myslím 8 ks), který zde v přepočtu vychází na tři koruny české. Hned se do nich s chutí pouštíme, ale potom každý ostýchavě neseme slupku a je nám stydno ji tu někde jen tak pohodit, když už tady mají na africké poměry tak hezky uklízeno. Musa nás ale vyvádí ze stavu křečovitého sevření pravičky s vysvětlením, že banánová slupka je největší pochoutka místních koz a ovcí. Odhazuje slupku mezi pasoucí se zvířata. Skutečně to slupnou, takže s ulehčením uvolňujeme sevření našich pěstí a nezištně přispíváme k výkrmu místních zvířat. Teď už si ani nepřipadáme, že jsme tady úplně cizí a poměrně bez ostychu sledujeme život vesnice.

Míjíme místní zabijačku, která v tu chvíli absolutně postrádá jakoukoli morbiditu. I když to možná na fotce tak nevypadá, připomene Vám spíš idylu Ladových obrázků s pověšeným čuníkem, než cokoli jiného. Je to součást života. A najednou vám připadají trochu legrační všechny ty hygienické předpisy nás lidí ze severu.

Zřejmě tu existuje i něco jako hospoda, kde se sousedi scházejí nad nádobou s banánovým pivem a brčky nasávají a povídají a nasávají a povídají,..
Nevím, jak dlouho to vydrží, ale když si vzpomenu na výrobnu tanzánského piva, asi bych musel mít velkou žízeň, abych si s nimi připil.

Cestou si povídáme s Musou. Učí nás pozdravit místním jazykem. Ahoj se řekne „Muembe“. Je legrační jak místní překvapí naše MUEMBE, když odpovídáme na jejich HAUARJU. Potom se ale smějeme všichni společně. Musa nám prozradil, že bydlí v Mbale na periferii, že jim vždy čas od času úřady domky nechají splanýrovat, má dvě děti, mladou, dvacetiletou ženu a určitě nelehký život, kterým ale kráčí s úsměvem.

Už jsme tak blízko, že začínáme potkávat i velice „otužilá“ auta. Asi dva kilometry před Roses´ Last Chance nám přijíždějí vstříc cyklotaxíky a snaží se nás naložit. Nejprve si myslíme, že je to jejich obchodnická iniciativa, ale Musa nám překládá, že je vyslala Katka, asi aby sbírali padlé. V tu chvíli narovnáváme naše ohnutá záda, prodlužujeme krok a ladíme úsměv na tváři. Samozřejmě docházíme do hotýlku po svých a sklízíme uznání, které se už asi před tím dostalo Katce, Mirkovi i Zdence.

Zdeněk nás vítá před svým "pokojíkem"

Je to paráda. Asi patnáct minut po dvanácté ukončujeme naši zatím největší životní anabázi. Teď do půl druhé bychom měli stihnout se rozloučit s nosiči a rangery, absolvovat instruktáž na zbytek dne, naobědvat se, osprchovat se a znovu nabalit věci, které jsme zde nechali v krabicích před odchodem na Elgon. Tak alespoň kytka pro radost.

Rozloučení proběhlo bez slz a dojetí. Nosiči dostali od Katky základní mzdu asi 7 USD na den (a navíc asi polovinu jsem předával osobně těm našim). Musovi jsem chtěl dát něco na památku, takže jsem se rozloučil se švýcarským nožem a věnoval mu ho v domnění, že si na mě třeba někdy vzpomene. Dodnes přemýšlím, jestli jsem mu raději neměl dát nějaký ten dolar.

Hned po rozloučení absolvujeme nezapomenutelnou lázeň. Děj se odehrával v místnůstce cca 1,5 x 2,5 m s vybetonovanou podlahou, ve které byla v pravém zadním rohu díra. Nezasvěcený by řekl: „Od myší“. Na poměrně široké poličce trůnil lavor, do kterého vám místní personál napustil ohřátou vodu, takže celkový dojem byl: příjemně vlažná voda. Na vodní hladině se vznášel plastový hrníček čtvrtlitráček. Nad hlavní poličkou byla ještě menší méně důležitá polička, kam si našinec mohl odložit vlastní hygienické potřeby. Většinu místa na této poličce už ale zabíraly zapomenuté nebo odložené věci našich předchůdců. Nezbytnou podmínkou pro použití této lázně bylo vstupovat ve dvou. Pro mladomanželské nebo dokonce nemanželské páry to muselo mít zvlášť velké kouzlo.  Poté, co hygieny milovná dvojice za sebou zapetličkovala dveře, bylo nutné, aby oba jedinci odložili veškeré šatstvo. Jedinec, který chtěl být myt (mytý), se musel přikrčit do rožku nad myšší díru a druhý, který chtěl mýt (nemytý), začal mytého úsporně polévat čtvrtlitráčkem. Po zvlhčení maximálního povrchu těla mytého, nastala fáze mydlení, do které se mohli zapojit nemytý i mytý. Třetí fáze, jak lze předpokládat, bylo opětovné vlhčení a splachování mýdla. V zásadě to byl proces poměrně romantický, zvlášť když se přihlédne k velice omezenému prostoru. Pro nás to byl ale proces především blahodárně očistný. Myslím, že člověk by se měl mýt jednou za tři až čtyři dny, teprve potom si může umývání skutečně vychutnat, ať už probíhá jakýmkoli způsobem.

Z lázně jsme se vyvalili poněkud spaření. Usadili se v jedné dvoulůžkové cimérce a přebalujeme naše batohy společně s Bedřichem a Yvou (ti přebalují samozřejmě svoje batohy). Je to práce na můj vkus příliš pedantská, a proto zde zastávám jen pomocné práce prováděné dle jednoduchých pokynů: Podrž! Podej! Běž radši pryč!

Sláva, jsme umytí, sbalení a bude se jíst. Většina z přítomných už je po jídle a tak Katka využívá časový prostor, než se jídlo naservíruje, a svolává instruktážní schůzku. Obsah příliš nevnímám, stejně ta místa dnes uvidíme. Také připomínky na dodatečné poplatky těch, co zde pobývali déle než my, mě moc nezajímají (kamarádi promiňte). Nemůžu spustit oči ze servírovaného jídla. Mám hlad jako vlk. Míra asi taky a tak se společně a neslušně pouštíme rukama (!) do hranolků. Osolené nám připadají jako božská mana. Bedřich zaujal špatné místo a tak se jen občas ohlédne, jestli ještě něco zůstalo. Zůstalo. Oběd nám všem šel k duhu a studené pivečko jakbysmet. Vidíme, že i služby třídy Roses´, jsou- li zvoleny v pravou chvíli, mohou být ceněny výš než služby hotelu Ritz nebo Hilton.

Vyjíždíme před druhou hodinou a mnohému z nás se ani nechce odtud. Vracíme se přes Mbale na hlavní tepnu Nairobi – Kampala. Cesta, která nám sem připadala rozhrkaná, nás s přispěním plného žaludku a odkrvení mozku příjemně uspává.