Vzpomínky na Kostariku
Přestože jsme si na každé naší cestě psali (tu více tu méně stručné) deníčky, zjišťuji, že sepsání monotematických článků se stává s delším časovým odstupem čím dál složitější. Povídání o Kostarice jsem proto shrnul do jednoho vzpomínkového článku, do kterého jsem se pokusil shrnout naše zážitky, zkušenosti a tipy z této naší cesty.
Zelená Kostarika. Téměř všechny cestovatelské servery i knižní průvodci se shodují v tom, že do Kostariky je nejlepší cestovat v únoru, kdy je podle dlouhodobých statistik nejméně srážek a nejvíce slunných dnů. My jsme rozhodně neměli zájem experimentovat a tak jsme v únoru do Kostariky vyrazili. 
Centrální vysočina zelení nešetřila Dešťů milovné turisty a cestovatele mohu ujistit, že i v únoru si deště užijí. Nicméně únor (alespoň pro cestovatele z našich zeměpisných šířek) maximálně umocní rozdíl mezi zimní (ve městech většinou šedivou atmosférou u nás) a bujnou zelení, která Vás nejen v únoru v Kostarice vítá na každém kroku. Všudypřítomná zeleň se pro nás stala jakýmsi synonynem pro tuto zemi.
V mlžném pralese jste jinou barvu než zelenou téměř neviděli Autem po Kostarice. Kostarika je určitě země, kde je možné si bez problému půjčit auto a vydat se po vlastní ose prakticky kamkoli. Kvalita silnic je přiměřená, jezdí se vpravo, řidiči jsou určitě méně agresivní než u nás. Půjčili jsme si auto 4 x 4, ale tento převod jsme zapnuli pouze jedinkrát. Myslím, že většinu lokalit lze projet standardním autem. V půjčovně nám za 100 dolarů nabídli i zapůjčení navigace. Můžeme doporučit, dodnes jsem neměl tak perfektní navigaci, která nás spolehlivě vedla po celé Kostarice.
Naše Pajero ráno před startem v San José Ani v nejzapadlejším pralese nám nevypadl signál, navigace nás upozorňovala na rozsáhlejší opravy silnic, na vstupy do národních parků a rezervací. Vynikající bylo i upozornění na vyhlídky. Pro krajináře něco úžasného, když vás někdo dopředu upozorní: „Přibrzdi, za 100 m vyhlídka“ a nemusíte lamentovat „Je to byl krásný výhled“ ani se vracet nebo prudce brzdit. A co překvapilo i samotného šéfa půjčovny byla skutečnost, že jsme si mohli nastavit v navigaci ČEŠTINU!!
Výhled z úbočí sopky Poás Sopky. Kostarika, podobně jako většina ostatních středoamerických zemí, má na svém území několik činných sopek. Návštěvu tří z nich jsme zahrnuli do našeho itineráře. Sopku Poás, která je se svými 2708 m čtvrtou nejvyšší sopkou v Kostarice, jsme navštívili jako první. Téměř až na vrchol vulkánu lze pohodlně vyjet autem. Z parkoviště je to potom necelý kilometr k hlavnímu kráteru a k vyhlídce. V průvodci jsem vyčetl, že nejlepší počasí a tím i výhledy můžeme očekávat časně dopoledne do 10:00 hodin.
Laguna Caliente na vrcholu sopky Poás Předpoklad se tentokrát vyplnil a my jsme si mohli kolem 9:00 užívat překrásných pohledů na blankytně modré kráterové jezero „Laguna Caliente“, které leží v severním kráteru sopky. Jezero je v nadmořské výšce 2300 m, má průměr cca 1,7 km a hloubku až 300 m. Patří mezi jedno z nejkyselejších jezer na světě. Druhý jižní kráter s jezerem Botos jsme nenavštívili. Vulkanická historie této sopky je poměrně bohatá. Od roku 1828 soptila více než 40 krát, naposledy (z pohledu tohoto článku) v roce 2011.
Sopka Arenal patří se svými 1633 m mezi nižší kostarické sopky. Svoji výšku se však úspěšně snaží dohnat svojí sopečnou aktivitou, kterou dává najevo prakticky permanentně. V okolí sopky, které má statut národního parku, jsou stezky, po kterých se můžete dostat dost blízko k lávovým polím.
Sopka Arenal v mracích Tento trek nám však zmařilo počasí, déšť a nízká oblačnost. Večer, když se počasí trochu umoudřilo, jsme si chtěli zajet do vyhlídkové restaurace, ze které jsou za příznivého počasí vidět večer žhavé proudy lávy. Hlídač u závory nás však už nahoru nepustil.
Sopku Irazu jsme navštívili vzávěru naší cesty. Se svými 3432 m je nejvyšší sopkou Kostariky. I na Irazu se dá pohodlně vyjet až k vrcholu autem.
Divoké květy byly téměř až na vrcholu sopky Irazú
Co se týká počasí i zde doporučuje průvodce návštěvu ráno. My jsme ale na výběr moc neměli. Itinerář a zamluvené ubytování nás poháněly dost bezohledně. Když jsme stoupali nahoru, byl celý vrchol v mracích. Naštěstí však dost silný vítr několikrát rozfoukal mraky a tak i my jsme se mohli potěšit pohledem na nasvícené smaragdové kráterové jezero.
I na vrcholku Irazú bylo kráterové jezírko
Sopečná aktivita tohoto obra je poněkud menší než u předchozích dvou sopek.
Řeky. Asi nejhezčí řekou, po které jsme v Kostarice pluli, byla řeka (Rio) San Carlos na severovýchodě země.
Svítání na řece San Carlos
Ráz krajiny se během půldenní plavby několikrát změnil. Vychutnali jsme si říční samotu, kterou narušila jen jedna kanoe s domorodou rodinkou. K příjemnému dojmu určitě přispělo i slunečné počasí.
Volavka rusovlasá byla u řeky San Carlos jediným fotitelným ptákem 
Přímo u našeho hostelu jsme si focení ptáků poměrně žili
Jako vyznavači focení divoké přírody jsme si však na své příliš nepřišli. Jedinými ptáky, které jsme zde viděli, byly volavky rusohlavé a i ty byly dost plaché a focení se spíše „vyhýbaly“. Přesně opačné zážitky jsme měli z řeky Frio, která protékala přírodní rezervací (National Wildlife Refuge) Caňo Negro. Poměrně úzká řeka sevřená z obou stran lesnatými břehy neposkytovala žádná úchvatná panoramata.
Rio Frio
Vodních ptáků, plazů i opic zde však bylo poměrně dost. Viděli jsme růžové kolpíky, volavky bělostné, anhingy, kajmany, bazilišky zelené, vřešťany plášťíkové a další živočichy. Bohužel jsme špatně zvolili „logistické zabezpečení“. Namísto toho, abychom zde přespali a vyrazili na projížďku časně ráno, jsme zvolili organizovaný výlet z našeho hotýlku u Arenalu.
Alena zachytila anhingu těsně před přistáním Na řeku jsme se dostali až po desáté hodině navíc na běžnou, poměrně velkokapacitní loď, kde neměli pochopení pro naše individualistické fotografické ambice. Nicméně i tak jsme zde nafotili ze všech řek nejvíc živočichů.
Samička vřešťana pláštíkového s mládětem přemýšlela na kraji pralesa
Pokud tedy sdílíte naše ambice, rozhodně doporučujeme přespat v blízkém okolí rezervace a na vodu se vydat co nejdříve a pokud možno na menší loďce, která vám může na požádání zastavit nebo zvolnit.
Zákoutí na říčce Estrella
Poslední lodní projížďku jsme si vychutnali v deltě říčky Estrella na pobřeží Karibiku. Projížďka byla jakýmsi placeným bonusem po pohlídce záchranné stanice lenochodů. Pluli jsme v malých loďkách pro tři zvědavce po často slepých ramenech této řeky, kde příroda vytvořila skutečně romantická zákoutí.
Volavčík člunozobý
Kromě malinkých kajmaních mláďat jsme viděli asi tři druhy vodních ptáků. Na nás nejvíc zapůsobil volavčík člunozobý. Samostatnou kapitolou pak byla řeka Barú, která se vlévala do Pacifiku v oblasti Dominical. Už před cestou jsme viděli na webu spousty krásných fotek z této oblasti od našich předních fotografů přírody.
Ibisové bílí na řece Barú Naše fotoúlovky bílých ibisů a několika druhů volavek by byly určitě bohatší, kdybychom si zde vzali průvodce – specialistu, který by nás možná zavedl na zajímavější místa.
Prales. Úvodem tohoto vzpomínání na kostarický prales musím předeslat, že následující líčení by se odvíjelo zcela jinak, pokud bychom mezitím nenavštívili amazonský prales v Ekvadoru. Z tohoto úhlu pohledu se nám kostarické pralesní národní parky jevili tak trochu jako lesoparky s upravenými pěšinkami, specializovanými botanickými i zoologickými zahradami a nezřídka i spoustou lidí.
Pralesy pohoří Cordillera Talamanca se táhly do nekonečna
Nicméně i tak jsme si ze všech odnesli řadu zážitků. Samozřejmě, že vše mohlo být ovlivněno i velmi omezenými časovými možnostmi. Pokud se podíváme na mapu zalesnění Kostariky, je zřejmé, že nejrozsáhlejší a nekompaktnější jsou pralesy jihovýchodně od San José v oblasti Cordillera Talamanca. Přesvědčili jsme se o tom i osobně, když jsme vyrazili do Indiánské rezervace Bribri. Prales se zde skutečně táhl od obzoru k obzoru. Poměrná odlehlost tohoto pralesa i specifika indiánského území by však určitě vyžádala podrobnější přípravu, podstatně více času na vlastní „expedici“ a zcela určitě i odborného průvodce.
Motýli patřili k atrakcím areálu La Paz
Procházka pralesem v La Paz Waterfall Gardens nedaleko sopky Poás vlastně přímo navazovala na botanickou zahradu, skleníky s motýly a ranarium s tropickými žabkami. Při krátké návštěvě Kostariky určitě doporučujeme tyto „zahrady“ navštívit. Kladem je snadná dostupnost, přírodovědné „atrakce“ a asi dvoukilometrová procházka tropickým lesem s výhledem na vodopád určitě navodí iluzi nekonečného pralesa.
I v La Paz byla zákoutí navozují dojem divokého pralesa
Záporem je skutečně velké množství návštěvníků, které sem přilákají již zmíněné klady. Pokud má návštěvník více času a chce něco slušně nafotit, určitě bychom doporučili pro návštěvu tohoto parku obětovat minimálně půlden ve fotograficky přívětivou dobu (ne přes poledne jako my) a možná i průvodce. Trochu podobně na nás působila celodenní procházka v NP Manuel Antonio poblíž Queposu na pacifickém pobřeží. Místní i turisté tento park využívali pro zpestření pobytu u moře jako půldenní nebo celodenní procházku spojenou s piknikem v přírodě.
Malpy kapucínské v NP Manuel Antonio byly na lidi zvyklé
Přímo v parku ani poblíž podobné atrakce jako v La Paz nejsou. Pěšinkové trasy jsou zde však výrazně delší a asi na třech místech jsou spojeny s výhledem na moře. Podařilo se nám zde poměrně obstojně nafotit malpy kapucínské, které zde žijí volně, ale jsou zvyklé na lidi. Hlavní atrakcí NP Carara jsou obří američtí krokodýli, které však nejlépe uvidíte z mostu asi kilometr před vchodem do NP. Prales je zde na rozdíl od předchozích suchý, opadavý. Faunu jsme zde během procházky téměř neviděli, přestože by podle průvodců měl být tento park ornitologickým rájem.
Prales Monteverde byl místy dost divoký
Myslím, že největším zážitkem byl prales v NP Monteverde a v rezervaci Gandoca Manzanillo, přesto nebo možná právě proto, že se od sebe podstatně lišily. NP Monteverde chrání zbytky mlžného pralesa severozápadně od San José. Turistickým centrem této oblasti je městečko Santa Elena, ve kterém můžete navštívit (podobně jak v La Paz) skutečně rozsáhlé žabí ranarium (navštívili jsme 2x),
Pralesnička zrnitá byla jednou z asi 30 druhů žabek v ranariu Monteverde
botanickou zahradu a skleníky s motýly. Prales v národním park jsme navštívili dvakrát. Během první denní procházky NP Monteverde nás nejvíce uchvátili kolibříci před vchodem do NP. Takové množství jsme doposud nikde neviděli.
Úlovek z orchideové zahrady
Z vlastní procházky po parku s průvodcem jsem byl zklamán, přestože se snažil nám ve svém dalekohledu ukazovat ptáky utajené v hloubi pralesa. Téměř vždy, když jsme se ve velké skupině dostali k okuláru, byl pták pryč. Druhou procházku jsme absolvovali večer, což pro nás bylo něco nového.
Sklípkan horský vystartoval ze svého hnízda tak rychle, že jsem ani nestačil uskočit
I když ani během ní jsme moc zvířat neviděli, jeden zážitek v nás zůstane do konce života. To když průvodce zašťoural klacíkem v jakési díře a z ní se doslova vyřítil sklípkan horský. Včetně chlupatých nožek mohl mít v průměru kolem 20 cm a zastavil se asi půl metru od mé nohy.
Kolibříci u vchodu do NP Monteverde
Obecně tento NP nabízí mnoho rozličných tras a určitě bych si zde dokázal představit tří i čtyřdenní pobyt. Samozřejmě i zde byla spousta lidí, ale v pralese se díky jeho rozloze přiměřeně rozptýlili.
Rezervace Gandoca Manzanillo se nachází na nejjižnějším cípu kostarického pobřeží Karibiku. Skutečnost, že se jedná o rezervaci poznáte jen z nevelké dřevěné cedulky. Není tu žádný vstup, žádné vstupné ani žádní průvodci. Za cedulkou na vás čeká dle mého odhadu až 30 km cest deštným podbřežním pralesem. Pěšinka se zde občas ztrácí v bahně pralesa, občas na kamenité nebo písčité pláži. Ani zde nepočítejte s tím, že uvidíte nějakého většího živočicha. Pokud však půjdete pomalu, určitě se budete moci potěšit ze spousty motýlů, brouků a lesních květů ale také z krásných výhledů na moře a mořské pláže.
Prales v Gandoca Manzanillo se vine kolem nejjižnějšího cípu Karibského pobřeží Kostariky Délku trasy si můžete zvolit podle času i kondice a myslím, že téměř jistě zde nepotkáte človíčka. Po návratu ze skutečně vlhkého pralesa se můžete osvěžit v moři a také v malé hospůdce, kde téměř 100% návštěvníků tvoří místní obyvatelé.
Prales, převážně mlžný jsme navštívili ještě na několika místech, ale myslím že jsme zde neobjevili nic nového.
Moře. Moře pro nás vnitrozemce asi navždy zůstane fenoménem, který nás bude lákat a přitahovat. I my jsme chtěli během svého pobytu v Kostarice k moři alespoň přivonět, zvlášť když Kostarika nabízí vůni hned dvou oceánů.
Poprvé u Pacifiku
U Pacifiku nám čas umožnil jen krátké vykoupání a romantické brouzdání podél podvečerní pláže. Na zahradě u našeho přímořského hotýlku jsme nafotili několik leguánů, veverku, jak v zubech přenášela své mladé, a také hroznýše královského. Setkání s hroznýšem může působit téměř dobrodružně, ale realita byla docela poklidná.
Hroznýš se pomaloučku pohyboval v trámoví zahradní restaurace nad našimi hlavami Seděli jsme na večeři v zahradním altánu, když se mladá dvojice u vedlejšího stolu začala poněkud hlasitěji bavit a dívat se kamsi do trámoví. Nejprve jsme jen tak pošilhávali na inkriminované místo, ale pak nám to nedalo a vydali jsme se s foťáčkem na zvědy. Zjistili jsme že předmětem zájmu mladé dvojice je asi dvoumetrový hroznýš, který se pomalu soukal po trámu. Nejprve jsme spustili foto-palbu a pak celí dychtiví upozornili na hada číšníka. Ten se poněkud bez zájmu koukl na hada a s tím, že to je jen „boa – hroznýš“ pokračoval dál ve své práci.
Karibik byl na ryby bohatý
U Karibiku jsme měli relativně víc času a tak jsme si mohli dovolit půldenní výlet na šnorchlování. Ryb a dalších mořských živočichů zde bylo dost a dost. I voda nebyla dál od břehu nijak zvlášť zvířená. Bohužel fotky se moc nepovedly, ale to se někdy stává.
Pláže u Karibiku byly divoké a liduprázdné
Co napsat na závěr. Je to už pár let, co jsme byli v Kostarice. Některé vzpomínky už dost vybledly. Byla to naše první dovolená mimo Evropu, kdy jsme se přepravovali sami. Určitě to je v této zemi možné a bezpečné. Asi jsme měli program vzhledem k časovým možnostem příliš napěchovaný, ale to už je daň za neznalost a nezkušenost.
Čokoládová kráska v hospůdce u Karibiku
Do předchozích tématických kapitol se nám ani nevešla třeba návštěva záchranné stanice lenochodů na pobřeží Karibiku nebo podvečerní relax v termálních lázních u sopky Arenal nebo blokáda silnice od nosálů.
Obecně doporučujeme hlavně fotografům naplánovat si méně lokalit a pečlivěji je vybírat.
Méně zkrátka bývá někdy více.
Další fotografie z naší cesty najdete ve fotogaleriích Kostarika.
Kostarika 2008.