Co nás v USA (většinou příjemně) překvapilo.

Tentokrát, jsme se však spálili. Otevřeli jsme si ve vyhledavači odkaz ESTA a vyplnili formulář stejně jako minule, samozřejmě včetně čísla platební karty. Když jsme formulář odeslali, objevilo se, že nám bylo strženo 88 USD (namísto velvyslanectvím USA deklarovaných 13 USD). Nejprve jsme si mysleli, že jde o nějaký deposit, který nám bude vrácen. Když se "deposit" po několika dnech nevracel a nepřišel ani potvrzený formulář ESTA, začali jsme pátrat. Zjistili jsme, že jsme formulář vyplňovali na stránkách:

www.evisaonline.net,

což v lepším případě mohla být předražená zprostředkovatelská agentura a v horším prostě podvodníci. Když asi po týdnu došla potvrzená ESTA a my si tentokrát na správných stránkách americké ambasády ověřili, že je platná, oddechli jsme si.  Sláva, jenom jsme přikrmili vypečenou agenturu zprostředkovatelským poplatkem.2 x 75 USD (šestinásobkem ceny ESTA).  Takže buďte obezřetní více než my.

1. Národní parky plus

Našim cílem v  USA byla prakticky výhradně příroda, kterou jsme obdivovali především ve zdejších národních parcích. V tomto článku však nechci hodnotit  jejich krásy (o to jsem se pokusil v příslušných fotogaleriích), ale spíše praktické věci, které s návštěvou parků souvisí.
Na prvním místě se v této kapitole musím zmínit o báječné permanentce, která vám neskutečně zlevní vstupy do amerických národních parků a dalších chráněných území. V roce 2018 tato permanentka stála 80 USD.

Byla platná pro auto a čtyři osoby a bylo na ní možno během jednoho roku navštívit více než 2000 chráněných území USA. Při běžné ceně vstupného do jednoho národního parku 35 USD zjistíte jednoduchou matematikou, kdy se vám vyplatí.

Více o permanentce na https://www.nps.gov/planyourvisit/passes.htm#CP_JUMP_5088574

Ať už vstupujete do národního parku s permanentkou nebo na jednorázovou vstupenku, dostanete u vstupu řadu informačních letáčků o národním parku včetně mapky. V návštěvnických centrech, které jsou většinou u vstupu do národního parku, si můžete  koupit další podrobnější materiály a samozřejmě i suvenýry a někdy i lehké občerstvení. 

Určitě důležitým zdrojem informací jsou výborné webové stránky:

https://www.nps.gov/index.htm

V národních parcích je poměrně slušná síť parkovišť, u větších pak najdete toalety, lavice a stoly, kde se můžete občerstvit a na některých místech si můžete zdarma doplnit i pitnou vodu. Toalety jsou čisté, nikdy zde nechyběl toaletní papír a desinfekce na ruce. V Yellowstonu pak byly některé toalety i vytápěné.  

V národních parcích Grand Canyon a Rocky Mountains jezdí paralelně s pěšími trasami perfektní "shuttle busy" (sběrné autobusy) zdarma. Umožňují  pohodlné návraty z pěších túr v místech, kam je pro osobní automobily  vjezd zakázán. V ostatních místech samozřejmě navíc šetří životní prostředí i vaše peníze za pohonné hmoty

V neposlední řadě se musím zmínit o tom, že v národních parcích panuje perfektní čistota a dodržovaní předepsaných pravidel.

Všude tam, kde je zákaz jízdy na kolech, kolaře nevidíte,  parkovat mimo vymezená parkoviště si nikdo nedovolí a že byste viděli v národních parcích volně pobíhat domácí mazlíčky, o tom se vám zde ani nezdá. A myslím si, že nikdo to zde nepovažuje za omezování osobní svobody.

Za jediné negativum, které ale není specifické jen pro americké národní parky, je množství   návštěvníků. I když jsme zde byli v září, tj. mimo TOP sezónu, připomínal jejich počet na některých exponovaných místech spíše Babylon než kout přírody.

2.   Stravování a ubytování po americku

Snídaně jsme měli asi z 60% zajištěny v objednaných ubytovacích zařízeních. Jejich úroveň se značně lišila. Zatímco v Holiday Inn Express Hotel v Tusayanu se bohatost snídaně blížila evropské nabídce, ve většině ostatních byly snídaně výrazně hubenější. Rovněž ochota dát nám snídani dříve nebo dát snídani balíčkovou se lišila hotel od hotelu. Tam, kde snídaně nebyly, bylo ekonomičtější nakoupit zásoby den dopředu a posnídat na pokoji.

Jelikož nejsme ochotni platit za jídlo na dovolené víc než je nezbytně nutné, chodili jsme na obědy a večeře většinou do rychlého občerstvení.  Drželi jsme se přitom u nás známých značek McDonald a Subway. Tam, kde jejich provozovny nebyly, jsme využili podobného fastfoodu " Wendy´s".  Téměř vždy jsme volili kombinaci rúzně upraveného kuřecího masa a zeleninového salátu. Cena za  oběd/večeři pro nás oba se pohybovala od 15 do 20 USD. V Estes Park jsme večeřeli v klasické mexické restauraci, kde jsme za večeři pro dva zaplatili asi 30 USD.

Když jsme se trochu rozkoukali, nakupovali jsme v zásadě stejné jídlo u teplých bufetů v supermarketech cca za 12 - 15 USD, v ceně byla i krabička, plastový příbor, malá balená porce soli, pepře, kečupu nebo dresingu. V Yellowstonu a Grand Tetonu jsme měli piknikové studené obědy  v ceně fotosafari (chléb potřený majonézou, sýr, šunku, rajče). Vše se dalo koupit ve velkých baleních za výhodnou cenu.

Vlastní ubytování bylo ve všech hotelech a motelech prakticky stejné: široká dvojpostel, stolek, u kterého se dalo něco pojíst, lednička, varná konvice a někde i mikrovlnná trouba. S výjimkou hotelu v Las Vegas bylo všude možné načepovat zdarma pitnou vodu, led do termotašek a skoro všude i teplou kávu nebo čaj v průběhu celého dne.

3.   Cestování autem

Hned následující ráno po příletu do Las Vegas jsme si jeli vyzvednout auto do půjčovny. Protože jsme ho nevraceli v Las Vegas ale v Denveru, museli jsme k běžnému půjčovnému zaplatit ještě ne úplně zanedbatelný příplatek. V kanceláři půjčovny nám však místo zamluvené Toyoty Coroly nabídli velké SUV (FORD), které půjčovna potřebovala přepravit do Denveru. I když  jsme jeho vlastnosti využili jen v Monument Valley, měli jsme pocit, že se nám příplatek vykompenzoval. S předáváním auta si pracovník půjčovny moc hlavu nedělal, já si ale po dřívějších nepříjemných zkušenostech fotím na mobil každý ťukanec.

Jen jak jsme vyjeli z Las Vegas a já se trochu skamarádil s půjčeným Fordem, začal jsem si užívat skutečně pohodové řízení a cestování na amerických silnicích. 99% řidičů zde striktně dodržuje pravidla silničního provozu, zejména rychlostní limity. Zkrátka jezdí slušně.  Myslím, že během 2000 najetých kilometrů nás předjelo nepovolenou rychlostí maximálně 10 aut.    
Jak fungují čerpací stanice v USA jsem před naší cestou bohužel nezjišťoval, a tak jsem si při prvním čerpání benzínu připadal jako slabomyslný.  U stojanu zde nebývá žádná obsluha, takže si musíte poradit sám popřípadě se obrátit na zkušenějšího spolučepujícího. Nejprve jsem se opravdu snažil několik minut sám mačkat páku hadice. Nic.

Zkusil jsem se tedy zeptat, jak na to. Ochotný spolučepující mi poradil, že se zde napřed platí a potom teprve čepuje . Ukázal mi, kam mám vložit kreditní kartu. Moji kartu však stojan neakceptoval. Znovu jsem musel jít pro radu tentokrát do kanceláře. Ani zde karta neprošla. Naštěstí padesátidolarovku pokladní přijal a poslal mě zpět ke stojanu. Ani teď jsem ještě neměl vyhráno. Benzín pořád netekl. Ochotný spolučepující mi opět poradil, že musím nejprve zvolit tlačítkem na stojanu druh paliva. Konečně začal benzín téct. Oddechl jsem si.  Nejjednodušší tedy je mít nachystanou hotovost úměrnou množství požadovaného paliva. Pokud zaplatíte hotově víc než se vám vejde do nádrže, pumpař peníze nevrací. Je to logické a jednoduché. Ale aby toho ještě nebylo dost, pokud chcete čepovat u benzínky patřící jiné společnosti, může se vám stát, že hadice nemají žádná tlačítka, ale páčky, jejichž užití zase musíte objevit.
Když jsme auto v Denveru vraceli, zarazili mě pásy s hřebíky, které byly nataženy přes silnici u vjezdu do půjčovny. Musel jsem dvakrát vyjít z auta, prohlédnout si pásy a nechat se ujistit od přítomných, že pásy jsou funkční jen v opačném směru. Když jsem je přejel, aniž bych slyšel syčení unikajícího vzduchu, oddechl jsem si. Vlastní předávání auta už bylo stejně jednoduché jako v Las Vegas.  Kladně musím připomenout i skutečnost, že půjčovny byly jak v Las Vegas tak v Denveru dál od letiště, takže není nutné bloudit a stresovat se v hustém provozu poblíž letiště. Na letiště nás samozřejmě odvezli.

4. Pár poznámek nakonec

Už v předchozích odstavcích jsem se zmínil o tom, že Američané nebo alespoň výrazná většina má respekt k zákonům, ať už se vztahují k silničnímu provozu nebo k dodržování pravidel v národních parcích. Myslím si, že s tím souvisí  i dle mého názoru nevtíravá národní hrdost, kterou Američané dávají najevo mj. vyvěšením národní vlajky a třeba i postoji, jak přijímají "bonusy", které mají váleční veteráni např. při nástupu do letadel, národních parků, atd.
Dalším fenoménem, o jehož významu jsme se nějak pozapomněli od Američanů učit, je význam vody a hospodaření s ní. I když samozřejmě i u nás jsou vodní přehrady, myslím si, že výchova k šetření s vodou u nás prakticky ještě nezačala. Naopak v Americe v každém motelu, ve kterém jsme nocovali, byla v koupelně cedulka s výzvou k šetření s vodou. Obdobné to bylo i u zdrojů pitné vody v národních parcích a hotelích. A většina lidí se těmito výzvami i řídila.