Rendezvous s bengálským tygrem

Tento poddruh je doposud nejhojnější ze všech pěti přežívajících tygřích poddruhů. V Indii dnes žije ve volné přírodě asi 3500 těchto krásných velkých koček, což představuje více než
čtyři pětiny světové populace.

Tygr je krásné zvíře, pokud jste v bezpečí automobilu

Ještě na přelomu 19. a 20. století přitom žilo v Indii asi 40 000 tygrů. Do poloviny minulého století se jejich počet snížil na pouhých 2 000 kusů. Již v tomto období došlo k přísnému zákazu lovu tygrů v Indii, v šedesátých letech zde byla vyhlášena řada národních parků, přesto se stavy tygrů paradoxně dále snižovaly. V roce 1972 jich v Indii bylo pouhých 1 827 jedinců.

V roce 1976 byl vyhlášen "Projekt tygr", jehož cílem bylo a stále je zvýšit nebo alespoň stabilizovat počet tygrů na území Indie. I když dnešní počty tygrů jsou téměř dvojnásobné oproti roku 1972, nejsou výsledky úměrné vynaloženému úsilí. Počet tygrů kopíruje jakousi sinusovku s tím, že dnes lze hovořit spíše o postupném snižování jejich počet žijících ve volné přírodě.

I přes tyto nepříliš optimistické vyhlídky jsme věřili, že alespoň v jednom z pěti národních parků, které jsme chtěli navštívit a které jsou zapojeny do "Projektu tygr", se na nás usměje štěstí.

Krajina tygrů v Ranthamborhe

Hned v prvním národním parku Sariska v severovýchodním Rajasthanu jsme se přesvědčili, že Indie není Afrika a že jenom samotné zahlédnutí tygra v lesnatých porostech musí být malý zázrak. Navíc jsme se dozvěděli, že v polovině první dekády tohoto století byla místní populace tygra (asi 30 ks) pytláky zcela vybita. Tři tygři, nedávno přivezení z národního parku Ranthambore, už nebyli podle místních rangerů spatřeni několik týdnů. A tak kromě několika vypelichaných vycpanin v místním hotelu jsme nezahlédli ani tygří chlup.

Pravidla pohybu džípů v indických národních parcích jsou velice přísná. Z vyznačené cesty se nesmí sjet ani o metr a kvůli rozložení zátěže návštěvníků je vám vždy pro konkrétní vstup do parku určena zóna, ve které se můžete pohybovat. Tygra nebo vlastně jakoukoli zvěř můžete proto převážně zahlédnout na lesních mýtinách, průsecích nebo při přechodu cesty. Průvodci mají samozřejmě přehled, kolik tygrů je v rezervaci, kde se převážně pohybují, znají jejich zvyky. Právě tyto znalosti v kombinaci s nasloucháním zvuků pralesa jim občas pomohou objevit místo, kde se tygr právě vyskytuje. Hlavními hlasateli přítomnosti tygra jsou jeleni sambaři a opice - hulmani. Někdy ale ani znalost místa výskytu tygra neznamená, že ho uvidíte. Tygr si může hovět v hustém bambusovém porostu doslova pár metrů od cesty, pár metrů od vás a vy ho neuvidíte.

Hulmani posvátní jsou informátory průvodců

Poněkud sklesle naladěni jsme dorazili do Ranthambore, kde se počet tygrů pohybuje kolem 40 jedinců. Šance uvidět je zde je podstatně větší než v Sarisce. První "morning drive" jsme však opět projezdili po lesních cestách a po tygrech ani vidu, ani slechu. Na odpoledním safari se však na nás usmálo štěstí. A začalo to docela obyčejně. Pohybovali jsme se ve vzdálenějším sektoru národního parku a hned od začátku jsme měli štěstí na spoustu krásných záběrů antilop, jelenů i ptáků. Krajina v této část parku byla hodně otevřená. Tygři se ale podle průvodce převážně zdržují v zalesněné části, kde je stín, úkryt a napajedla. Vjeli jsme tedy do lesa a na jednom rozcestí jsme čekali, zda se ozve hlas džungle a ohlásí nám blízkost tygra. Tiše jsme si povídali, když mezi ostatními zvuky náš průvodce uslyšel varovný signál sambara. Následovala zběsilá, asi dvoukilometrová jízda po skalnaté cestě. Vůbec nedovedu pochopit, kde náš průvodce vzal jistotu, kterým směrem se má vydat. Vyjeli jsme na otevřené prostranství, které rámoval horizont lesa. Všichni koukali a doufali. Tam. Ukázal průvodce a už jsme se zase řítili k siluetě tygra, který se docela klidně pohyboval u nevelkého napajedla. Ještě jsme ani nezastavili a už cvakaly foťáky. Ruce se mi klepaly jako snad nikdy před tím. Tygřík, krásně nasvětlený podvečerním sluncem, v klidu pózoval a my fotili jako o život. Po chvíli jsme se trochu zklidnili a začali si vychutnávat překrásnou podvečerní scenérii. Když po dvaceti minutách dvouletý tygří samec důstojně odkráčel do džungle, naše euforie neznala mezí.

Dvouletý tygří samec v Ranthamborhe

Druhý den a potom vlastně v každé další rezervaci jsme ještě mnohokrát prožívali rituál naslouchání, jeleního frkání i zběsilé jízdy. Vidět tygra v tak fotogenické pozici se nám z džípu už ale nepoštěstilo.

V dalším národním parku Bandhavgharh jsme první den zahlédli a vyfotili z auta ještě dva tygry. Bylo to ale jen na okamžik a v nepříliš fotogenické pozici. Prvního jsme zahlédli mezi shlukem džípů při přecházení cesty a druhého, údajně nejstaršího čtrnáctiletého samce, u napajedla ve stínu lesních velikánů.

Symfonie tygří rodinky v Banhavgharu

Na druhý den našeho pobytu v Bandhavgharhu jsme si už předem domluvili celodenní sloní safari. Nevěděli jsme, jaký přesně bude průběh tohoto safari. Nakonec jsme zjistili, že je to jedinečná a asi jediná možnost skutečně být v blízkosti tygrů celý den.

Brzy ráno nás vpustili džípem do rezervace, protekčně ještě před otevírací dobou. Na domluveném místě jsme čekali na příchod jeho excelence - slona indického. Kolem půl osmé se už po rámu auta drápeme na plošinku na sloním hřbetu, kde jsme měli strávit příští tři hodiny. Pak opouštíme šotolinovou cestu a vstupujeme do skutečného bambusového pralesa. Zase máme štěstí, asi po čtvrt hodině nám mahout (pohaněč slona) ukazuje tygří samici se dvěma šestiměsíčními mláďaty. Právě dokončují u potoka ranní pitnou kůru. Ještě se párkrát napijí, pak se tygřice protáhne a pomalu kráčí do bambusového houští.

Odpolední očista

S nevelkým odstupem ji sledujeme a když se uloží na malou mýtinku, snažíme se co nejvíce přiblížit a hlavně vytvořit nějaké okénko pro focení. Postupně žasneme, jak je možné vycvičit slona, který dokáže na pokyn obratně strhnout závěs bambusových větví, dokáže zastavit a provést téměř dokonalé "stronzo", takže se dá téměř bez problémů fotit i bez stativu. Náš mahout neumí anglicky, a tak se na sebe jen tak občas usmějeme. K dorozumívání nám slouží především ruce. Zato se slonem si průvodce povídá o sto šest. Jednoslabičné výrazy "hrd, prd, frd" přesně přikazují, co má slon udělat. Je to skutečně úžasný zážitek. Tygří máma asi po hodinovém pobytu a kontaktu s mláďaty odchází. Ale jen tak daleko, aby uslyšela jejich případné bázlivé volání. Důvodem je prý potřeba odpočinout si od dětí. Tak nějak jako u nás lidí. Kousek ji sledujeme, ale pak se rozhodneme vrátit se k mlaďatům. A dobře jsme udělali. Předvádí se, jako by věděli, že je fotografujeme.

Na sluníčku

Odpoledne nacházíme oba tygříky na stejném místě. Jsou teď trochu ospalejší a apatičtější, ale i tak nesmírně roztomilí. Večer se vracíme s úlovkem více než 400 fotek a hlavně s překrásnými pocity a vzpomínkami.

V dalších rezervacích Kantha a Kaziranga jsme už měli tygří štěstíčko vyčerpané, a tak přes zoufalé popojíždění sem a tam a čekání na sambaří signál, jsme už tygra nezahlédli.

Myslím, že kdo chce mít jistotu nebo alespoň velkou pravděpodobnost potkat se s tygrem, pak by rozhodně měl zvolit alespoň půldenní sloní safari.Hlavní výhodou je samozřejmě možnost opustit cestu a jít tygrům vstříc. Je to úžasné.

Naši průvodci

Pro úplnost ještě musím uvést, že v některých rezervacích, popř. národních parcích organizují tzv. sloní rychlosafari "šup sem - šup tam". Toto safari probíhá tak, že cvičení sloni rastrují džungli a když objeví tygra, začíná rychlosafari. Naloží vás na slona, zajedou s vámi k tygrovi, vy se kouknete, uděláte foto nebo dvě a už zase jedete zpátky. A to se opakuje tolikrát, kolik je zájemců, pokud to tygr nezkrátí svým odchodem. Tato safari jsou výrazně levnější, ale samozřejmě i výrazně kratší a fotit musíte za každé situace. Toto safari se nedá objednat ani garantovat, záleží prostě zase na štěstí. Ale pokud člověk nemá jinou možnost, vezme za vděk i touto příležitostí.

Indie 2/2010