Do mlžného pralesa nejen za kolibříky

Ale to by asi nebyl Michal Kohn z　Albatros Travel, aby si nenechal na závěr ještě jeden trumf „ tropický mlžný prales“. Je pravda, že před odjezdem z　Quita do soukromé rezervace Bellavista jsem nevěřil, že by nás tento kratičký výlet do severozápadních And mohl ještě něčím obohatit. Už za pár hodin jsem ale musel uznat, že tento apendix je překrásnou tečkou za naší cestou do Ekvádoru.

Cesta k mlžným pralesům

Tropický mlžný prales je typem horského pralesa, se kterým se můžeme setkat v　oblastech kolem rovníku. Jeho větší či menší část bývá velice často zahalena do nízké oblačnosti. Mezi nejdůležitější faktory, které z　tropického pralesa dělají mlžný prales určitě patří nadmořská výška, vzdálenost od rovníku, směr převažujících větrů, případné srážkové stíny, vzdálenost od moře a další.

Přestože hranice mezi deštným tropickým pralesem a mlžným pralesem není ostrá, podařilo se odborníkům zjistit, že mlžné pralesy zabírají jen asi 2,5 % z　celkové plochy tropických pralesů. Konkrétně v　Americe jeho výskyt sleduje pohoří And zhruba od severní Argentiny, v　Kolumbii se pás mlžných pralesů rozděluje a zatímco západní pás dál sleduje Andy až do středního Mexika, ten východní se vine přes Venezuelu a pokračuje na karibské ostrovy. Kromě Ameriky se mlžný prales nalézá i v　Africe a v　Asii.

Ekvadorský mlžný prales

Přes nevelkou plochu, kterou mlžné pralesy zabírají, jsou nesmírně důležité z　hlediska vysoké biodiverzity rostlinných i živočišných druhů. Např. 10% chráněných ptáků výhradně v　oblastech mlžného pralesa.

A právě avifauna je největším lákadlem, které do této poměrně malé oblasti Ekvádoru láká milovníky birdwatchingu a fotografování.

Tangara jižní - jeden z mnoha skvostů mlžného pralesa

Cesta z　Quita do Bellavisty trvá asi dvě hodiny. Hned za městečkem San Antonio de Pichincha se cesta stáčí na západ téměř kopíruje rovník.Asi od poloviny cesty se začínají políčka kolem cesty vytrácet a po dalších několika kilometrem se už silnice vine mezi sytě zelenými kopci jejichž vrcholky se ztrácejí v　oblacích. Přesně jako v　encyklopedii. Během zastávky můžeme přímo u cesty obdivovat některé zástupce flóry mlžného pralesa jako jsou bromélie, divoké orchideje a lišejníky plápolající na větvích. Posledních asi deset kilometrů si to náš autobus šplhá serpentinami k　cíli naší cesty. V posledním úseku místy projíždíme mračným oparem.

Vstup do soukromé reervace Bellavista

Rychle se ubytujeme a zabíráme místa u červených „ krmítek“ pro kolibříky. Podle útlého atlasu ptáků bychom zde mohli vidět až 19 druhů kolibříků, kteří se sem slétávají na červené květy, ale především na cukrovou vodu v　červených krmítkách, která kolibříkům má nahradit rostlinný nektar.

Sylfa vlajková na krmítku

Poměrně rychle se orientujete které z　místních druhů jsou hojnější, které ke krmítku zalítnou jen zřídka. Z　devatenácti druhů, jejichž výskyt popisuje místní příručka, jsme během dvou šíleně krátkých půldnů viděli devět. Myslím, že je to celkem úspěch, zvlášť, když příručka otevřeně uvádí, že devět z　přítomných druhů není běžných.

Sylfa fialovoocasá

První půlden jsme šetrní k　přírodě a fotíme bez blesků, jak nás vyzývá cedulka hned a vstupem do lodge. Výsledky focení jsou, ale díky příšeří, které způsobuje nízká oblačnost, dost bídné. Pouze když se občas sluníčko prodere mezi plynoucími mraky jsou výsledky o něco lepší. Jsme s　tím už nějak smíření a jen ten pocit, že můžeme být tady, radovat se z　kovových barev kolibříků a obdivovat ekvilibristiku, je velice příjemný.

Téměř neviditelný Potu obecný

Naše vyrovnanost a smíření však končí, když se do prostoru lodge přihrne skupina ptáčkařů z　jedné zámořské mocnosti a za přítomnosti místních průvodců začnou fotit s　bleskem cedulka necedulka. Koukneme na sebe prohodíme česky několik nezdvořilých slov a jdeme si pro blesky. Výsledky jsou nesrovnatelně lepší i když se samozřejmě se specialisty na kolibříky měřit zdaleka nemůžeme.

Večer nabízí přehlídku neskutečného množství nočních motýlů

Ekvador 10/2009