Poklady Madagaskaru 1
Pokud teď čekáte povídání o pokladech pirátů, jejichž útočištěm se Madagaskar kolem roku 1700 skutečně stal, asi budete zklamaní.
Budu totiž psát o přírodních pokladech Madagaskaru, které ještě dodnes na tomto ostrově můžeme nalézt.
Řada kamarádů a známých se mě ptala, co mě na té či oné cestě nejvíc zaujalo. V případě Madagaskaru jsem vždy musel odpovědět, že to byla úžasná různorodost krajinných nebo lépe biosférických oblastí (biomů), které můžete na relativně malém území vidět. Množství biomů je navíc okořeněno spoustou endemických druhů fauny a flóry. Zvlášť druhová pestrost flóry, která má podle některých zdrojů tvořit až 25% všech afrických druhů, je úžasná. Bohužel tuto skutečnost dokáže v plné míře asi ocenit jen skutečný odborník.
Mapka základních biomů Madagaskaru (převzato z Wikipedie)
Madagaskar za toto bohatství vděčí především své poloze a s ní spojeným klimatickým podmínkám, které ve směru od východu na západ ostře rozdělují Madagaskar do tří srážkově velice odlišných pásem. Východ s průměrnými ročními srážkami až 4000 mm, centrální vysočinu se srážkami okolo 800 mm a západní pobřeží, kde roční úhrn srážek obvykle nepřekročí 500 mm. Dalším velice důležitým faktorem je charakter půdy, zvláště pak její schopnost propouštět nebo naopak zadržovat vodu. Tento vliv se nejvýrazněji uplatňuje na jihozápadě země, kde velmi propustné půdy nedokážou zadržet většinou krátkodobý příděl vody. K těmto hlavním "hráčům" pak dále přistupuje nadmořská výška a v posledních dvou, třech staletích stále více i člověk.
Právě díky posledně jmenovanému faktoru se plochy některých biomů výrazně zmenšují a daří se je udržovat jen díky 20 národním parkům, 27 státním rezervacím a v neposlední řadě i poměrně velkému počtu menších a ještě menších soukromých rezervací a parků. Národní park Tsindy de Bamaraha a 6 sdružených národních parků chránících deštný prales v okolí Atsinanany byly zařazeny mezi přírodní památky UNESCO.
Naši trasu jsme vybírali s cílem uvidět během krátkých čtrnácti dnů co nejpestřejší mozaiku toho, co příroda Madagaskaru nabízí.
Suchý opadavý prales
Začínali jsme na západním pobřeží, kde asi v padesátikilometrovém pásmu podél pobřeží můžeme najít zbytky suchého opadavého pralesa. Ve srovnání s deštnými pralesy na východě země je zde výrazně vyšší podíl endemitů, naopak druhová pestrost je nižší. Pomyslnou hranicí tohoto pásu je na severu město Antsohihy a na jihu tento biom plynule přechází v polopouštní - trnitý buš asi 50 km severně od města Toliara.
Vrcholy vápencového pohoří Tsingy
Naše první návštěva patřila národnímu parku Tsingy de Bemaraha. Tento park se více než flórou a faunou opadavého pralesa prezentuje neživou přírodou. Vápencová masa, která tvoří tyto útvary (Tsingy), vznikla z organických zbytků živočichů a rostlin pod hladinou moře. Před několika miliony let při vyzdvižení Mozambického průlivu se vápencové útesy staly součástí pevniny ostrova a současnou podobu jim vtiskla erozivní činnost větru a vody. Výška jednotlivých skalních útvarů místy dosahuje až 100 m.
Pryšec - Euphorbia viguieri v Tsingách
Pro návštěvníky je přístupných několik tras v hlavním masivu "Velkých Tsingách". Od několikahodinových až po celodenní túry. Trasy samy o sobě nejsou náročné, někomu však může působit problémy vysoká teplota v poledních hodinách. Zatímco trek ve Velkých Tsingách je vyloženě o krajině, na dvouhodinové nenáročné procházce po " Malých Tsingách" naopak můžete pozorovat drobné živočichy a rostliny. Projížďka lodí překrásným kaňonem řeky Manambolo rozšiřuje poznávací nabídku národního parku. Při ranní projížďce jsme viděli ouhorlíky madagaskarské (Glareola ocularis), kteří hnízdí na březích pod skalními převisy, ledňáčka chocholatého (Alcedo vintsioides) a sifaku Deckenova (Propithecus deckenii). Určitě všem doporučujeme také příjemnou večerní procházku lesem, kde při troše štěstí můžete vidět nejmenšího lemura, který se jmenuje maki trpasličí (Microcebus murins), a určitě nějakého z mnoha druhů chameleonů (např. Furcifer oustaleti)
Maki trpasličí - noční lemur z oblasti Tsingy
Druhým chráněným územím, které jsme navštívili v oblasti suchého opadavého pralesa, byla soukromá rezervace "Kirindy forest". Je to 10 000 hektrarů velice zachovalého původního pralesa s hustou vegetací stromů převážně výšky do 10m. Můžete zde najít tři druhy baobabů: Adansonia grandidieri, Adansonia za i Adansonia rubrotipa, které však mohou dosahovat výšky až přes 25 m. Pokud přijedete do Kirindy na konci období sucha jako my, určitě vám návštěva pralesa připomene teplý podzim v našich listnatých lesích. Nedostatek zeleně v tomto období vám určitě vynahradí podstatně snazší pozorování místní fauny. Během poměrně krátké vycházky jsme narazili na dvě skupiny lemurů rudočelých (Eulemur fulvus) s mláďaty, s mládětem jsme viděli i rodinku sifaky malého (Propithecus verreauxi). Z ptáků jsme viděli dronga chocholatého (Dicrurus forficatus), místní druh hrdličky a velice krásnou kukalku Coquerelovu (Coua coquereli), která mi připomínala našeho bažanta, i když ji s ním žádná příbuzenská pouta neváží. Z šupinatých živočichů jsme měli štěstí na felsumu madagaskarskou (Phelsuma madagascariensis), krásně zbarveného denního gekona, ještěrkovce čeledi Gerrhosauridae a leguána trnitého (Oplurus cyclurus).
Suchý opadavý prales v rezervaci Kirindy
Zatímco jeden a půl dne, který jsme strávili v národním parku Tsingy de Bamaraha považuji pro běžného návštěvníka za dostačující, naši dvouhodinovou procházku v Kirindy za dostačující nepovažuji, určitě by bylo zajímavé vidět i noční život v této rezervaci. Právě bezlistý porost zde nabízí rozhodně nejlepší podmínky pro setkání s fosou, největším predátorem Madagaskaru, a endemickou velkou skákací krysou (Hypogeomys antimena), která spíš než naši krysu může připomínat malinkého klokana.
Kukalka Coquerelova (Coua coquereli) - rezervace Kirindy
Většina území, které jsme projížděli (asi 200 km mezi Morondavou a Bekopakou), je však výrazně a asi nevratně ovlivněna člověkem. Suchý opadavý prales je nahrazen travnatou stepí s velice řídkým porostem keřů a stromů. Jedinou ozdobou zde jsou převážně solitérní baobaby Adansonia gradidieri. Bohužel i ty úmyslně nebo i neúmyslně ustupují extenzivnímu způsobu zemědělství. Alej baobabů, na kterou narazíte asi 40 km severně od Morondavy, však určitě stojí za zastavení. Nejlépe samozřejmě za podvečerního slunce.
Adansonia grandidieri - okolí Morondavy
Trnitý buš (prales)
Na jihu a jihozápadě Madagaskaru je oblast, která se nazývá trnitý prales, ale někdy taky trnitá poušť. Společným znakem této oblasti je skutečně malý srážkový úhrn (< 350 mm) a písčité půdy, které i to malé množství srážek nedokážou zadržet. Vegetace už není tak stejnorodá. Na jihovýchodě, v jedné z nejznámějších rezervací Barenty, můžete obdivovat 260 ha vysokého stromového porostu. Porosty na jihozápadě mají spíše charakter buše (trnitých keřů a nižších stromů).
Ráno v trnitém buši rezervace Reniala
Nám logika trasy předurčila jihozápad, kde jsme na jeden a půl dne zakotvili u vesnice Ifaty. Poloha vesnice umožňuje pohodlně kombinovat poznávání přírody s přiměřeným lenošením na téměř prázdných plážích. Naší prioritou byla jednoznačně příroda a tak jsme si zde naplánovali návštěvu záchranné stanice želv paprsčitých (Geochelone radiata) a malé soukromé rezervace Reniala, která je hned v sousedství.
Poštolka proužkovaná - jeden z úlovků ranního birdwatchingu v Reniale
Myslím, že zvlášť návštěvu Renialy by si žádný návštěvník tohoto kraje neměl nechat ujít. Trnitý porost zde tvoří především vysoké rostliny Didierea madagascariensis a Alluaudia procera až 10 m vysoké, různé druhy pryšců rodu Euphorbia a dva druhy baobabů: Adansonia rubrostipa a Adansonia za. Všechny tyto druhy snáší i mírně slanou půdu. Určitě doporučuji domluvit si v Reniale ranní birdwatching. Nikde jsem se nesetkal s tím, že by nás na pozorování ptáků doprovázela skupina 5 průvodců. Zatímco jeden nám popisoval jednotlivé druhy, jejich životní prostředí a zvyky, další čtyři pomocí zvuků napodobujících hlasy ptáků se je snažili vylákat z úkrytu, případně nám je přímo naservírovat před objektiv. Toto jejich snažení se nakonec ukázalo zajímavější než celkový výsledek focení, které značně ztěžovaly všudypřítomné větve, větvičky a trny. Přesto jsme viděli dva druhy endemických poštolek (Falco newtoni a Falco zoniventris), korolce dlouhoocasého (Uratelornis chimaera), kukalku modrolící (Coua ruficeps) a další druhy ptáků. Po birdwatchingu jsme se teprve začali rozhlížet po floře Renialy, samozřejmě nás nejvíc zaujal obří baobab Adansonia rubrostipa, jehož stáří je údajně více než 1000 let.
Obnažené kořeny stromů na pobřeží u Ifaty
Na krátké procházce podél pobřeží jsme viděli, jak drsné podmínky jsou zde pro vše živé, jak si moře pohrává s písčitou půdou a obnažuje kořeny blízko rostoucí vegetaci. Na stromech jsme několikrát, ale v nefotitelné vzdálenosti, viděli papouška vazu velkého (Coracopsis vasa).
Když jsme opouštěli tento kraj, navštívili jsme za městem Toliara ještě arboretum d´Atsonkay, které zde před léty založil francouzský nadšenec. Návštěvu arboreta bych doporučil skutečně jen botanikovi, my laikové asi nedokážeme dostatečně ocenit tuto rozsáhlou sbírku různých sukulentů a pichláčů.