Přehřátí v posvátných Tsingách

Ráno ještě před snídaní jsem obešel okolí hotýlku, udělal pár fotek ptáčků a ranní zamlžené krajiny. Snídaně, na rozdíl od ubytování, byla dost chudičká, ale nepřijeli jsme sem na výkrm. Se zdravě poloprázdným žaludkem, pořádnou zátěží foťáků a balené vody jsme nasedli do naší čtyřkolky a vyrazili jsme k asi 20 km vzdálenému vstupu do Velkých Tsing. Zastavili jsme ještě asi na půlhodinku u hlavní pokladny, kde se k nám přidal anglicky mluvící průvodce.

Od této chvíle jsme dostávali pro nás srozumitelné informace o Tsingách - národním parku a dědictví UNESCO. Ze všeho vyplývá, jak jedinečná a posvátná je to lokalita, jak si ji Malgašané váží a co se v rezervaci smí a nesmí. Samozřejmě se zde nesmí odhazovat odpadky, nesmí se zde ani jíst, nesmí se zde vykonávat žádná ze dvou potřeb a dokonce se zde nesmí ani prstem ukazovat, abychom si nepohněvali duchy předků. Dle ústní tradice právě v této oblasti sídlili nejstarší obyvatelé Madagaskaru Vazimbové, kteří snad měli být příbuzní africkým Pygmejům. Nicméně archeologický výzkum tuto ústní tradici nepotvrdil.

Spáleniště končilo až na hranicích národního parku

Naše čtyřkolka dojela na záchytné parkoviště ve stinném remízku a my s průvodcem jsme vyrazili přes vypálenou savanu směrem k Tsingám. Průvodce nám velice zasvěceně povídal o tom, jak Tsingy vlastně vznikly z organických usazenin v moři, jak se asi před 5 miliony lety doslova zvedly ze dna (což mohlo být způsobeno pohybem kontinentální desky nebo poklesem hladiny oceánů v důsledku ochlazování Země) a nakonec, jak v důsledku erozivních sil, vody a větru vzniklo toto bizardní vápencové skalní město.

Výsledek tvořivosti přírodních sil

Na konci spáleniště si průvodce sundal batoh a každému podal sedák se dvěma úvazkovými karabinami. Když jsme se přiznali, že jsme to nikdy na sobě neměli, proběhla blesková dvouminutová bezpečnostní instruktáž, na závěr které průvodce prohlásil, že se nemusíme bát. Pokud jsou tu nějaké úrazy, pak většinou smrtelné a to už nás nic bolet nebude.

Alena se spouštěla první

Oddechli jsme si a v zápětí jsme se už spouštěli do úzké skalní rozsedliny. Alena šla první, co kdyby…. Cesta pak probíhala celkem standardně, nahoru, dolů, s řetězy i bez řetězů, někdy po žebříku nahoru a dolů. Zatím se nám dařilo plnit všechna posvátná nařízení, jenom jsme pořád museli pít. Skály byly pěkně rozpálené a nahoře na sluníčku bylo určitě kolem čtyřicítky, k tomu batoh s foťáky kolem12 kg a únava ze včerejšího stresového dne. Pořád nahoru a dolů. Už jsem cítil, jak mi voda v žaludku čvachtá, ale pořád jsem musel pít.

Pohledy dolů lehce nadnášely žaludek

A potom se to stalo. Naštěstí dole. Chtěl jsem ještě průvodci říct, aby se nezlobil, ale už jsem to nestihl. Voda si našla cestu vrchem ven a žaludek se mi převrátil naruby. Stál jsem zaražený a zahanbený v posvátných, mnou zneuctěných horách. Průvodce ani nemrkl. Zeptal se, jestli dobrý? A za chvíli jsme už zase pokračovali.

U řetězového můstku už žaludek zase poslouchal

Asi po deseti minutách jsem už o proběhlých problémech ani nevěděl. Konec cesty už ale fotila jen Alena, která, jak se ukázalo, je přece jen výrazně odolnější a zocelenější, asi díky životu se mnou.

Vyhlídka z můstku