Setkání s horskými gorilami

Naše cesta po východní Africe se chýlila ke konci. Před námi už byla „jen“ návštěva Národního parku Bwindi spojená s trekem za horskými gorilami.

Ale právě tento trek, tento národní park měl být vlastně vyvrcholením našeho letošního safari, neboť zatím jsme nic podobného neabsolvovali.

Do národního parku Bwindi vyrážíme ráno z Mweya lodge v centrální části Queen Eliabeth NP. Čeká nás cca 180 km, což mimo období dešťů zabere 4 až 5 hodin. My ale nijak nespěcháme a zastavujeme vždy, když je co fotit. Zastavujeme se i městečku Kihihi. V místním učilišti máme domluvené setkání s Dianou, ugandskou dívkou, kterou se od naší první návštěvy Ugandy v roce 2005 snažíme materiálně podporovat prostřednictvím nadace Bwindi Orphans.

_DSC8320 Horský prales v NP Bwindi

Do pralesa (Bwindi Impenetrable Forest), ve kterém se nachází národní park vjíždíme asi o půl čtvrté. Našim cílem je vesnice Ruhija, v jižní části parku. Tam bychom měli nocovat a příští den vyrazit za gorilami. Začínáme stoupat po horském hřebenu, který tvoří východní hranici parku. Postupně ubývá domečků podél cesty a vytrácí se i terasová políčka v příkrých svazích. Asi po dvaceti minutách jízdy už po obou stranách cesty vidíme jen a jen prales a   skutečně se zdá být neproniknutelný (Impenetrable). Zelená hradba je tak kompaktní, že najít fotogenické místo je problém. Nicméně asi dvakrát zastavujeme a dokumentujeme horský prales. Pár kilometrů od odbočky na Ruhiju nás řidič upozorňuje na přejetou skoro dvoumetrovou „plivající kobru“. Když se zeptám, jestli jsou běžně v těchto nadmořských výškách (cca 2500 m n.m.) odpovídá s úsměvem, že ano, ale že nejsou moc nebezpečné. Je ale potřeba si chránit oči. Jsou tady nebezpečnější, dodává po chvilce. Naprázdno polknu a do hlavy se mi namísto goril vtěsňují kobry.

_DSC8324 Výhled z chatky na vrcholky hor

Něco po páté přijíždíme do vesnice Ruhija, na jejímž okraji je Ruhija Lodge. Sluníčko se na nás usmívá a tak zapomínáme na kobry i gorily a fotíme sytě zelenou krajinu, která se táhne až daleko k obzoru. Jakmile se zešeří, jdeme do spoře osvětlené restaurace, kde jsme jediní hosté. Hoch za barem sleduje na satelitní TV fotbal a jen blikavé světlo nad naším stolkem nám připomíná, že nejsme uprostřed velkoměsta. Skutečně dobrou večeři zalejeme jedním pivkem a jdeme do chatky. Po rychlé očistě si ještě chvíli představujeme naše setkání s gorilami, kolik jich bude?, bude tam i stříbrohřbetý?, budou tam mláďata? Potom nás zmůže spánek.
Brzy po půlnoci nás vzbudí prudké bubnování na střechu a hřmění připomínající kanonádu. Bouřka, ale pořádná. Generátor už je vypnutý, takže náš pokoj se nasvětlí bez našeho zásahu s každým novým bleskem. Chvílemi to vypadá, že nové a nové blesky snad natrvalo osvětlí vnitřek naší chatky. Hlavou se nám honí, co všechno může déšť způsobit. Vybavíme si, že naše chatka stojí na dřevěných kůlech, na samém kraji poměrně prudkého srázu. Co když se rozmočená zem uvolní a naše chatka se sesune i se zeminou do hlubokého údolí?  Poměrně živě se mi před očima vybavují dokumentární záběry, jak těžko se lidé vyprošťují z bahenních závalů…
Bouřka asi po hodince ustoupí, ale stejně neusneme a k bahenním závalům se připojují všudypřítomné plivající kobry a další boží hovádka, která déšť vyhnal z úkrytů. Víme, že dnes už neusneme. Navíc po půlhodině přichází další bouře a vše se opakuje. Spánku jsme dnešní noc opravdu moc nedali.

_DSC5713 První setkání

Když jdeme ráno na snídaní, tak ještě drobně prší, ale bouřka už je (nebo zatím je) pryč.Poměrně vážně přemýšlíme, jestli vůbec na gorilí trek vyrazit, jsme nevyspalí a unavení, fotit se v tomto počasí a při tomto světle stejně nedá a bůhví, zda se bouřka nevrátí. Váháme však jen krátce, a za chvíli už nás řidič odváží na nedalekou základnu rangerů, kde bychom měli dostat základní instrukce na cestu.
Na základně jsou kromě administrativní budovy ještě dva otevřené přístřešky, do kterých jsou přiřazování trekuchtiví turisté. Měli by odtud vycházet dvě osmičlenné skupiny, pokud se sem vzhledem k rozmáčeným cestám všichni dostanou. Déšť zatím nepřestává a začíná nám být zima. Nakonec se po několika přesunech z jednoho přístřešku do druhého a zpět sestava stabilizuje a přichází náš dnešní průvodce.
Nejprve nám povídá něco o horských gorilách a jejich ochraně, pak o konkrétní gorilí rodině, se kterou bychom se měli dnes setkat a nakonec nás zasvětí do „desatera“, kterým se na dnešním treku musíme řídit, aby po nás mohli vidět gorily i další návštěvníci. Ještě před odjezdem se domlouváme s nosičem Josuou a vypisujeme do návštěvní knihy naše iniciály.
Sraz byl v 8:00, ale vyrážíme vybavení hůlkami až něco před desátou. Už neprší, ale pořád se na nebi válí těžké mraky a pokaždé, když zavadíme o strom, pak jakoby pršelo. Z Ruhije sjíždíme k hlavní silnici a po několika stech metrech zastavujeme a vydáváme se s mladým švédským párem a poměrně početnou skupinou průvodců, ozbrojených rangerů a nosičů do husté džungle.

_DSC5719 Zkoumáme prstík

Scházíme z prudkého svahu. Zatím jdeme po úzké pěšince a z kopce, takže se jde velice komfortně, pokud odhlédneme od občasné spršky ze stromů a uklouzaných úseků, kde zůstáváme ve vzpřímené poloze jen díky hůlkám. Po každém sestupu samozřejmě následuje výstup, při kterém už začínáme počiťovat (kromě našeho věku a v mém případě i nadbytečných kil) taky téměř 100% vlhkost  a taky zvyšující se teplotu, která začíná blížit ke 30o C. Šéfprůvodce neustále komunikuje s rangery, kteří vyrazili dávno před námi a sledují gorilí rodinku. Já raději nemluvím, abych šetřil dech. Občas už se zdá, že by gorily měly být blízko, ale pak se pokračuje zase dál. Několikrát jsme se i vraceli a to mě dost deptalo, když jsem si uvědomil, že ten obří prudký kopec jsem vlastně šlapal zbytečně.

_DSC5730 Údiv, první setkání s českými turisty

Už v prvním kopci jsem zapomněl na plivající kobry a po výstupech a sestupech, kdy jsme byli pod pláštěnkami mokří od našeho vlastního potu, jsem už nemyslel ani na gorily a v duchu jsem si přál, abych měl sílu dobelhat se zpátky.
Pak přišel okamžik „O“ kdy nám průvodce řekl, že gorily jsou už nablízku. Poněkud jsem ožil, v naději, že nablízku znamená nablízku. Nicméně, jestli pochod nahoru a dolu po úzké pěšince byl pro mne namáhavý, pak od okamžiku, kdy jsme pěšinku opustili, to byl očistec. Kopce byly ještě prudší, terén ještě kluzčí, teplota teď už byla hodně nad třicet a navíc jsme procházeli vysokou travou a při každém kroku se nám do ní zamotávaly nohy. To už jsem netoužil nejen po gorilách, ale ani po návratu k autu. Jenom jsem si chtěl někde alespoň na chvíli sednout, vydýchat se a odpočinout. Skupina ale šla dál a tak jsem musel šlapat, šlapat a šlapat.

_DSC5734 Zpráva o nás už se šíří džunglí

Teprve když nám průvodce ukázal naši první gorilu, uvědomil jsem si, proč sem jdeme. Když jsem došel ke skupince našich spolupochodujících, všichni už fotili, včetně Aleny. Vytáhl jsem foťák, ale vůbec jsem nemohl fotit, jak se mi klepaly ruce. Napřed jsem se musel pořádně vydýchat a zklidnit. Měl jsem přitom ale hrůzu, že zatím co budu nabírat dech štříbrohřbetý se sebere a zmizí. Naštěstí vydržel. A teprve pak jsem si mohl užít okamžiky, které jsme mohli strávit u stříbrohřebetého samce Rukuma z rodiny Bitukura.

_DSC5735 Lístek v džungli

Až když jsem dělal pár „snímků jistoty“, rozhlídl jsem se po naší skupině bledých tváří. Zjistil jsem, že kromě mladých švédských manželů jsou ve skupině ještě tři Dánky a Nor, všichni ještě o dost mladší než ti mladí manželé. Měl jsem ze skupiny trochu obavy, protože náš kamarád Michal nám líčil, jak během jeho pobytu, byli některé bledé tváře bezohledné a klidně si stouply před vás. U nás to bylo jiné. Všichni byli korektní a ochotně jsme si navzájem uvolňovali pozice.

DSC_0133 Teď vypadal skutečně mohutně

Byli jsme od něho snad 5 až 6 metrů. Padlý strom, který ležel před námi jako přirozená závora, nám vytyčoval přístupovou hranici a současně navozoval dojem určitého bezpečí. Rukumu byl ale pohodář, seděl a ládoval se listím z okolních keřů. Jen občas se jakoby teskně zakoukal kamsi… nebo našpulil rty a začal vydávat zvuky velice podobné těm, co známe z filmu o Tarzanovi. Rukumu měl zchromlý prostředníček na ruce. Nemohl ho ohýbat, ale evidentně si už zvykl a bez problémů s cpal i se zchromlým prstem.

_DSC5777 Samička se vyhřívala v poledním slunci

Asi po čtvrthodince se přesunul do nedalekého houští, kde byl ale ještě pořád slušně fotitelný. Asi po deseti minutách dal náš průvodce pokyn, že objevili další skupinku z rodiny Bitukura a že je čas se přemístit.

DSC_0188 Samička s odrostlým mládětem

Šplhali jsme hustou travou do prudkého kopce snad jen 50 m, ale připadalo mi to jako padesát kilometrů. Druhou skupinku, ke které jsme se dostali, tvořil vedoucí šedohřbetý samec, který se jmenoval Ndahura, a samice s odrostlejším mládětem. V tomto případě jsme měli poněkud horší pozici, fotili jsme z kopce a prudké polední slunce, které se mezitím vykulilo z mraků, házelo ostré stíny a focení značně ztěžovalo. Největším problémem ale bylo, že všechny tři gorily teď relaxovali a možná si i sušily na sluníčku své kožichy, takže jejich aktivita se blížila nule.
Vydrželi jsme zde asi 15 minut a foťáky cvakali při každém zvednutí očního víčka. Průvodce objevil nedaleko ještě černohřbetého gorilího samce. Byl ale otočený zády a tak jsme se ani nenamáhali jít blíž. Po chvíli hlavní průvodce zavelel k odchodu a my se zase vydali vysokou travou nahoru a dolu. Naštěstí jsme asi po dvaceti minutách vyšli z vysoké trávy. Udělali jsme svačinovou pauzičku a já viděl, že i ti daleko mladší už jsou skoro na dně. Další pochod po pěšině byl výrazně snažší, ale my jsme zase byli víc utahaní, takže jsme svorně staří i mladí vždy po pár stech metrech strmého stoupání alespoň chvíli oddechovali.
DSC_0191 Vůdčí samec se líně rozvaloval na paloučku

Během oddechových pauziček se mladé Dánky postaraly o malé oživení našeho pochodu. Nejdříve začala jedna z nich strašně ječet. Poskakovala pozpátku až upadla do vysoké trávy mimo cestičku. Snake! snake!! Porozuměli jsme, když její křik začal být srozumitelnější. Šéf průvodce jen mazácky poznamenal: .. Ale je malý… Slečnu to ale moc neuklidnilo. Já měl čas si pořádně vydechnout, ale současně taky jsem si okamžitě vzpomněl na přejetou kobru a rychle jsem si nasadil sluneční brýle, i když jsme teď šli hlubokým stínem. 
Druhá příhoda byla spíše legrační. Druhou Dánku štípla moucha Tse-tse (obdoba našich ovádů), křičela stejně jako by ji uštkla zmije útočná. My jsme měli s těmito mouchami zkušenosti z Elgonu a teď naposledy ze Serengeti. Víme, že dokážou štípnout i přes košili a že to pořádně zabolí. Dánka asi zkušenost zatím neměla a taky asi nevěděla, co bylo příčinou toho štípnutí. Začala tedy ze sebe poměrně rychle sundávat své svršky, aby se podívala, co se stalo. Mužská část naší výpravy rázem přestala cítit únavu. I já zapomněl na kobru a sundal si tmavé brýle. Šéf-průvodce využil své pravomoci a jal se bedlivě zkoumat  štípanec na spodní části bříška. Samaritánka Alena obětavě vytáhla mastičku – Fenistil a nezištně jej podala Dánce se slovy, ať si to natře. Ta se na ni vděčně podívala na rozdíl od šef-průvodce, pro kterého tím skončila prohlídka mladého bříška.

_DSC8329 Rozloučení z Bwindi

Cestu jsme nakonec přežili, a myslím že bez následků. Když se teď koukáme na fotky horských goril, jsou únava, hadi, déšť a vůbec všechny nesnáze jen úsměvnou vzpomínkou.
Určitě to zvládnete i vy a svým kamarádům se pochlubíte podobným diplomem, kterým se teď chlubíme my.

 

Uganda 2/2012.

Další fotografie najdete ve fotogaleriích z Ugandy. 


 

  

 

Vloženo
22. 05. 2012 , kategorie: o cestování
Počet zobrazení:
4452
Klíčová slova
Sdílejte s přáteli