7 nocí na Reunionu

Pokaždé, když plánujeme dovolenou, řešíme problém "optimálního kompromisu". Vidět, prožít a poznat co nejvíc v časově determinovaném období. Nejinak tomu bylo i při plánování naší cesty na Reunion, na který nám naše dovolená povolila právě jen 7 nocí. Aby dovolená nebyla v kvapíkovém tempu, rozhodli jsme se zaměřit pouze na poznávání krajiny kombinované s kratšími horskými treky. Při tom jsme samozřejmě chtěli fotit, pokud možno za dobrých světelných podmínek. Dopředu jsme měli jasnou trasu, zamluvený pronájem auta a ubytování.

Naše cesty po Reunionu

Přílet

Program prvního dne byl poměrně jednoduchý. Ve zdraví přistát, shledat se s našimi zavazadly, převzít vouchery na ubytování, převzít auto, nakoupit něco jídla na zítřejší trek, přesunout se do našeho (asi 60 km vzdáleného) hotelu a jako bonus jsme měli plánované studené pivo před odchodem na kutě.   

Ve zdraví jsme zaplať pánbůh přistáli a na dopravníku jsme našli i naše zavazadla. Díky zpoždění letadla však musíme zapomenout na nákup zásob. Pro slečnu za přepážkou půjčovny aut jsme asi poslední dnešní zákazníci a tak to zde jde ráz na ráz: zběžně přehlídne voucher, na účtu nám zablokuje garanci 400 Euro, tady to podepište, zde jsou klíčky, GPS nemáme a auto je na stanovišti 15. Přiznám se, že i my jsme se už taky těšili do hotelu a tak jsme prohlídce auta v měsíčním světle věnovali jen malou pozornost. Jak se později ukázalo, udělali jsme chybu!!  

Poněkud nejistě se vymotáváme z prostoru letiště a řadíme se do relativně čilého provozu večerního St. Denis. Projíždíme hlavním městem a snažíme se držet směr St. Gilles les Baines, kde by měl být náš hotel. Kvůli bouračce však musíme sjet z hlavní silnice a 60 km do St. Gilles jedeme víc než hodinu a půl. Hledání hotelu  bez navigace v liduprázdném městečku nám zabere další hodinu. Před půlnocí jsme konečně v cíli. Paní recepční nám sděluje, že už volala na letiště, zda jsme doletěli. Ani nemáme moc náladu na šprýmy a jdeme spát. 

Vyhlídka Maido a trek na Grand Bénare

Vstáváme v 5:30, přebalujeme batohy na "fotopochod" a v 6:15 už jdeme na snídani. Se souhlasem servírky si část snídaně balíme na trek a v 7:00 vyjíždíme směr Maido. Počasí žádná sláva, ale neprší a směrovky nás i bez GPS bezpečně vedou k vyhlídce. Za poslední vesnicí Petite France na nás dokonce vykoukne modrá obloha a my se už těšíme na horské scenérie. V 8:00 zaparkujeme na parkovišti Maido a nedočkavě se přesouváme k vyhlídce. Už od auta ale tušíme, že dnes vyhlídka nebude ideální. Zatímco na parkoviště ještě svítí sluníčko nad Cirque de Mafate stoupá mračný kouř jak z obrovského vřícího kotle.

Naše vyhlídka z Maida byla zamračená

Občas mraky poodhalí malou štěrbinkou pohled do údolí. Snažíme se být trpěliví a čekáme. Mezi tím registrujeme na vyhlídce několik dávek turistů, kteří přijedou, kouknou, některým nabídne  průvodce šálek kávy a za chvíli odjedou. My čekáme více než hodinu, ale mraky nám dnes nedávají šanci. V 9:15 se tedy vydáváme pěšky směr na Grande Bénare.

Cestička na Grand Bénare

Cesta vede přímo po hraně srázu do kaldery Mafate. Na několika místech se mraky nad námi poněkud smilují a odhalí větší část údolí.

Tady se mraky nad námi trochu ustrnuly

Většinu cesty však jdeme na rozhraní sluncem zalité náhorní plošiny a mraky zakrytého údolí pod námi. Cesta je perfektně značena bílými značkami. Na chvíli se zastavujeme u sochy Panny Marie, která měla shlížet do údolí. Někdo jí však urazil hlavu. Nechápu, komu mohla vadit. Flora na náhorní plošině je poměrně chudá, převažují místní nízké keře (Erica reunionensis), občas vidíme květy připomínající naše sedmikrásky (Erigeron karvinskianus).

Hypericum lanceolatum

Přímo na hraně srázu pak rostou žlutě kvetoucí keře (Hypericum lanceolatum) Asi po hodině chůze přicházíme do míst, kde řádil oheň, který zde zanechal jen ohořelé křoviny. Kolem dvanácté se obloha zatahuje i nad námi. Odbočujeme na Caverne de la Glaciere , což jsou tři svislé lávové jeskyně, které v 19. století byly díky svým termickým vlastnostem využívány pro výrobu ledu.

Jedna z lávových jeskyní

Začíná drobně pršet. Zrychlujeme a skalní převis nad jeskyněmi využíváme jako skrýš před deštěm. Asi po půlhodince déšť ustává a my pokračujeme opět směr Grand Bénare. Po chvíli začíná pršet znovu a daleko intenzivněji než poprvé. Oblékáme pláštěnky a řešíme dilema, zda pokračovat na Grand Bénare (zbývá nám asi 1,5 km) nebo se vrátit. Nakonec to vzdáváme a vracíme se. Focení a čekání na zázrak v Maido nám zabralo víc času, než jsme předpokládali a nechceme, aby nás kromě deště a hustých mraků zastihla na hřebeni také tma. Cestou zpět sundáváme a znovu oblékáme pláštěnky ještě dvakrát. Sluníčko se však už neukázalo. Do hotelu přijíždíme za šera. Jdeme si osvěžit tělesnou schránku do bazénu a pak si poněkud skleslí dopřáváme večerní gáblíček.
Jaké počasí nás čeká zítra?

Vyhlídkový let a přesun do Cilaos

Vstáváme až o půl sedmé. Smíření se zataženou oblohou si dnes užíváme snídaně. Po půl osmé nás na recepci vyzvedává dodávka a jedeme na nedaleký heliport. Když měníme voucher za palubní lístek, slečna za přepážkou nás upozorní, že se pro nepříznivé klimatické podmínky dnes neletí nad Cirque de Salazie . Jestli chceme, můžeme to zkusit zítra, ale počasí může být i horší. Jsme trochu rozladěni, ale jinou možnost z časových důvodů nemáme. Letíme.

Při startu bylo nebe dokonale šedivé

Hned po startu se kocháme jen šedivými mraky a smutnou pobřežní krajinou. Pak ale prolétneme "branou" do Cirque de Mafate a všechno je jinak. Vymetená obloha. Úžasné výhledy do krajiny. Mafate, které pro nás bylo včera zapovězené, se nám dnes otevírá.

Vlétáme do Cirque de Mafate Zjišťujeme, že jsme více méně nevědomky zaujali v helikoptéře dobré pozice. Já sedím vzadu u okénka za pilotem a mám krajinu pěkně nasvícenou bez většího protisvětla a odlesků.  Alena je vpředu uprostřed vedle pilota a může fotit prakticky na obě strany přes velké čelní okno. Pilot co chvíli mění výšku letu, občas nalétává bokem ke svahům tak prudce, že mi žaludek zůstává někde nahoře a já mám obavu, aby mi nevzlétla má snídaně. Jsme překvapeni, kolik malých vesniček je v tomto rozeklaném údolí bez silnic.

Vesnička La Nouvelle v Cirque de Mafate

Z Mafate přelétáme nad Cirque de Cilaos, kam zabloudily nějaké mraky od pobřeží. Tato kaldera má poněkud odlišný charakter od kaldery Mafate. Prakticky zde nejsou ostré horské hřebeny a údolí a kaldera se (alespoň z výšky) jeví téměř plochá. Osídlení je zde hustší a z větší části se koncentruje do městečka Cilaos. Chvíli kroužíme nad nejvyšší horou Reunionu a pak přelétáme k činnému vulkánu Piton de Fournaise.

Na okraj Cirque de Cilaos se dostaly mraky z od pobřeží

Tady nás už zase čeká obloha bez mráčků a poněkud drsné nalétávání na svah sopky. Když se přiblížíme blíž ke svahu, vidíme, že je jakoby pomalován různobarevnými lávovými výlevy a je na něm (i pod ním v kaldeře) řada vedlejších malých kráterů.

Svahy Piton de Fournaise jsou pomalovány lávou

Zpět se vracíme přes Cilaos a Mafate a nálada osazenstva helikoptéry je úžasná.
V hotelu si jdeme ještě trochu zaplavat. Pak se projdem po hotelové pláži a vyrážíme do Cilaos. Polojasné počasí mezitím dorazilo i k moři a tak pomalu a beze spěchu kopírujeme pobřeží. Občas zastavíme, abychom si udělali představu, jak vypadají útesy na jihu Reunionu.

Divoké jižní pobřeží

V St.Luis, největším městě na jižním pobřeží, trochu tápeme, protože směrovkami tady poněkud šetřili, ale nakonec chytneme stopu a šplháme se na sever do Cirque de Cilaos.   
Prakticky celou cestu nám počasí přeje, polojasno, modrá obloha postříkaná bílými mráčky. Je zde dost odpočívadel, takže není problém zastavit na focení i na křivolaké silnici. Těsně před Cilaos však vjíždíme do nadmořské výšky, kterou si dnes už zabraly mraky. Dnes už se  z nich nedostaneme.

Kolem třetí se ubytujeme v hezkém horském hotýlku Le Vieux Cep a rozhodneme se, že zkusíme najít místo, kde bude viditelnost přívětivější. Jedeme k vesničce  Bras Sec, u které začíná krátký okruh. Stoupáme po východním srázu Les Calumets. Převážná část cesty vzhůru vede hustým lesem, ve kterém ani nevnímáme, že jsme vlastně v mracích. Odbočku na malý okruh jsme však přešli a tak stoupáme a stoupáme. Až pohled na hodinky nám dá povel ke změně směru. Cestou zpět se snažíme najít odbočku, kterou jsme museli minout, ale nacházíme jen cedulku: uzavřená cesta. Jak vyjdeme z lesa, ocitáme se opět v mléčném oparu. U silnice prodávají místní víno. Neodoláme. Do hotelu se vracíme za šera. Jdeme na večeři a koštujeme vínko. Je na náš vkus příliš sladké, ale třeba se nám bude lépe spát.

Trek ke kaskádám Bras Rouge a přesun ke Grand Anse.

Ráno nebylo v Cilaos ani mráčku

Překrásné ráno. Vymydlená obloha a dočervena nasvětlené horské štíty. Vstáváme v 6:00 a jdeme na snídani, která měla být "at thirty to seven". U zavřených dveří zjišťujeme, že nejsme sami, koho angličtina recepčního poněkud zmátla. Chybička se vloudila, snídaně je "at thirty past seven". Nedáme si zkazit naši sluncem rozzářenou náladu a vyrážíme do městečka Cilaos. Na náměstíčku pod kostelem si chystají trhovci stánky.

Nedělní trh v Cilaos  

Záhony květin, které ještě včera odpoledne schovávala mlha, dnes září a před kostelem řádí úklidová četa. Snažíme se od místních zjistit, kde začíná naše dnešní trasa, ale dlouho marně. Až jeden prodávající porozumí našemu dotazu a máme jasno. Na oplátku si od něho kupujeme výborné domácí klobásky. 

Kostelík v Cilaos

Na túru vyrážíme až v osm. Před kostelem se vydáváme vlevo (na západ). Nejprve procházíme po široké pěšině příkře dolů ke starým (dnes zavřeným) lázním. Pak musíme po silnici, kde se  asi po 500 m noříme do lesa. Příjemná lesní pěšinka s občasnými výhledy do krajiny nás vede opět dolů. Zatím jdeme zcela sami. Užíváme si krásné počasí, nespěcháme. Asi kolem desáté jsme u vodopádů, které od cesty nejsou vůbec vidět. Mírnými poskoky po kamenech se dostáváme až k místu, kde je vidět větší část kaskády. Je to tady paráda. Pobudeme asi půl hodiny a pak pokračujeme dál.

Potok Bras Rouge u stejnojmenných vodopádů

Ptáci v nedalekém lesním porostu nás ale zastavili a my zde více než hodinu chvíli pobíháme za krásným bulbulem červenouchým (Pycnonotus jocosus) a chvíli číháme na bramborníčka réunionského (Saxicola tectes). Dál už nejdeme. Užíváme si zdejší přírody. Něco po jedenácté vyrážíme stejnou cestou zpět. Cesta je teď už nesrovnatelně rušnější.

Bramborníček reunionský

Před jednou jsme u našeho hotelu a přesouváme se na jih k pobřeží. Cesta ke Grand Anse probíhá bez komplikací a před třetí už jsme u pěkného hotýlku Palm hotel & Spa. Ubytujeme se a na balkónku si dáváme klobásku z Cilaos jako pozdní oběd. Po posílení jedeme ke zdejší vyhlášené pláži Grand Anse, která je asi 2 km od hotelu. Je neděle a zdejší parkoviště praská ve švech. Po dvojité obrátce konečně parkujeme a dírou v plotě (jako všichni) procházíme do řídkého háje, na který navazuje krásná písečná pláž. Stinný háj je místem pikniků, které zdejší lidé zřejmě milují. Menší a větší skupiny jsou zde seskupeny kolem roštů, ohníčků, vařičů nebo jen kolem stolů a stanů. Někde hraje hudba, lidé se vítají, baví i loučí. Písečná sympatická pláž je však téměř liduprázdná stejně jako moře, u kterého je několik výstražných tabulí upozorňujících na silné mořské proudy, žraloky a vůbec nebezpečí v moři. Jen v jednom místě je z velkých kamenů vytvořen jakýsi mořský bazén, kde se lidé odváží do vody.

Zajímavá ochrana před žraloky na Grand Anse

Procházíme se po pozdně odpoledním pobřeží a pozorujeme lidi i krajinu, občas zmáčknem spoušť foťáku. Asi po hodince se vracíme do hotelu a jdeme si užít parádního bazénu. Tady vydržíme až do setmění.

Bazén byl v hotelu skutečně úžasný

K večeři si dáme lahvinku červeného a jdeme spát jako obvykle brzy. Zítra nás čeká celodenní trek na Piton de Fournaise.  

Trek na Piton de Fournaise a přesun na severní pobřeží.

Na snídani jsme opět první, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Jedeme zpět na západ přes Saint Pierre a La Tampon. V městečku Chemin odbočujeme na vedlejší silnici, která nás teď už dovede až k cíli. Zatímco krajina, kterou jsme doposud projížděli, byla krajinou městeček a polí (samozřejmě s výjimkou horských oblastí), je zdejší krajina (La Plaine des Cafres) vyloženě dobytkářskou oblastí s farmářskými usedlostmi obklopenými pastvinami. Kromě pár kilometrů nedaleko vulkánu byla cesta (podobně jako většina cest na Reunionu) velice dobrá.

La Plaine des Cafres)

Z parkoviště nad kalderou jdeme kolem malého občerstvovacího stánku do mírného kopce až k vyhlídce, ze které máme kalderu i vlastní vulkán jako na dlani. Dnes je krásně jasno. Z vyhlídky pokračujeme ještě asi 500 m po vrcholu srázu Rempart de Bellecombe  a pak scházíme cik-cak pěšinou o 200 m níže na dno kaldery.

Výhled na vulkán z Rempart de Bellecombe

Trasy se na Reunionu značí značkami na zemi. Většinou jsou malovány dost hustě, takže i při velké mlze byste neměli zabloudit. Cesta nás nejprve vede k malému vedlejšímu vulkánu Formica Leo a pak už postupujeme zdánlivě jednotvárnou kalderou k úpatí vulkánu. U cesty občas míjíme tvarově nebo barevně zajímavé lávové útvary a pionýrskou vegetaci. Několikrát jsme se pokusili zkrátit si cestu, ale pokaždé jsme se rychle vraceli na značky. Povrch mimo pěšinu je na chůzi více než nepříjemný.

Povrch vulkánu připomínal koks nebo strusku

Někdy připomínal chůzi po hromadě koksu, jindy zase chůzi po břitech nožů. Cesta po svahu sopky se točí kolem kráteru, chvílemi musíte scházet dolů, abyste se vzápětí zase šplhali do nadmořské výšky, kde jste už jednou byli. Minimálně třikrát jsme už byli přesvědčení, že jsme vrcholu na dosah, abychom za chvíli poznali opačnou realitu. Nicméně jsme tentokrát vrchol sopky zvládli i s focením. U srázu do kráteru na nevelké plošině už odpočívalo, jedlo a kochalo se pár desítek turistů. I my se těšili na zasloužený gáblíček s výhledem do kráteru, ale museli jsme vzít za vděk jen výhledem, protože svačinku jsme zapomněli v autě. Po čtvrt hodině kochání scházíme se zpívajícím žaludkem zpět do kaldery.

Na vrcholu Vulkánu

Cesta zpět i díky hladu nám trvá výrazně kratší dobu. Před výstupem z kaldery na Rempart de Bellecombe uděláme ještě pár fotek a pak vzhůru k autu a k zaslouženému obědu. Cestu zpět jsme zvládli za dvě a půl hodiny. Posilníme se klobáskou z Cilaos a hurá na severní pobřeží.

Až do městečka Chemin jedu velice ekologicky neboť už od parkoviště mi svítí kontrolka benzínu. Příjezd do hotelu Diana Dea Lodge, který leží severně od městečka Ste Anne je poněkud záhadný. Jedeme po polňačkách mezi kukuřičnými poli a podle návodu bychom měli dojet k bráně, kde odstavíme auto a přijedou pro nás čtyřkolkou. Díky příznivému počasí se scénař příjezdu poněkud mění a my můžeme vjet do areálu hotelu našim autem. Hotel je postaven a zasazen do krajiny v EKO stylu a těsně před parkovištěm nás u cesty vítá stádo jelenů. Po zevrubné očistě se jdeme na pár okamžiků pokochat před chatku pohledem na podvečerní krajinu.  

Cesta po východním pobřeží nejen mezi lávovými poli

Přestože dnes nikam nespěcháme, vstávám brzy a vyrážím hledat jelení stádo, které jsme viděli při našem příjezdu. Nic. Louka je prázdná. U vjezdu do hotelového areálu pak zahlédnu jednu laň, jak důkladně prohlíží terén. Jakmile mě zahlédne (nebo ucítí) prchá do blízkého lesa. Je mi jasné, že jeleny už tady neuvidím. Zkouším tedy ptáky. Ale jen si se mnou hrají. Neposedí a neposedí. Fotovýsledek dnešního rána je nulový.

Anse des Cascades

Po snídani si uděláme krátký relax u zdejšího bazénu a vyrážíme do nejvýchodnější části ostrova. První zastávku dnes děláme v Zátoce kaskád (Anse des Cascades), kde z prudkého svahu pár desítek metrů od pobřeží stéká hned několik vodopádů. Je zde půjčovna loděk, restaurace a krásný palmový háj jako stvořený pro pikniky Reunioňanů. Přijíždíme sem na místní poměry asi časně, protože je zde jen pár aut. Pobřeží rámují obří oblázky, ani zde to není na koupání.

Vracíme se na hlavní silnici N2 a pokračujeme dále na jih. Za vesnicí Bois Blanc začíná oblast, která patří do hájemství sopky Piton de Fournaise. Přímo u silnice vidíme cedulky s letopočty, které připomínají data, kdy sopečná láva dorazila až sem. V posledních letech prakticky dochází k erupcím každý rok. Ne všechny výbuchy mají stejnou intenzitu, ale těch, co se dostali až sem, je dost. Evidentně nejsilnější erupce v posledních letech byla v roce 2007.

Rostliny Blechnum tabulare první kolonizují lávové pole

Lidé zdejší krajinu nechávají sopce, neobdělávají ji, nestaví zde domy. Nejvýznamnějším dílem lidských rukou je zde silnice RN2, která se však téměř každoročně musí zbavovat lávového příkrovu, který se přes ni přežene. Zastavujeme na několika místech, kde silnice protíná lávové pole. Je zde několik pomníčků, coby díkuvzdání svatým, kam místní nosí květiny.

Jedeme stále na jih až do městečka Saint Philippe a pak se vracíme zpět. Pár kilometrů za Saint Philippe sjíždíme z hlavní silnice k pobřeží a u Pointe de la Table si dáváme oběd z vlastních zdrojů. Od tohoto výběžku se táhne krásná pláž (Plage du Tremblet) až k velkému lávovému poli, které dorazilo k pobřeží v roce 2007. Alenu bolí po včerejším výstupu na Vulkán koleno a tak se jen pokocháme pohledem a pokračujeme v cestě na sever a potom na západ do Cirque de Salazie.

Plage du Tremblet

Poslední naší dnešní zastávkou je jezero Grand Etang, ke kterému si musíme trochu "zajet" po silnici RN 3. Od parkoviště jdeme necelý kilometr k vyhlídce, odkud můžeme poprvé uvidět jezero. Stav vody je bohužel nízký a výhled na malebnou krajinu poněkud degradují dráty vysokého napětí, které se nám nedaří nijak eliminovat. Scházíme k jezeru a vracíme se pomalu zpět. Asi o půl šesté přijíždíme do Hell Bourgu, kde na nás čeká hotýlek Relais des Cimes.

Trek na Grand Sable

Náš poslední trek na Reunionu začíná poněkud zmatečně. Víme, kam chceme jít, ale zjišťujeme, že nevíme, odkud máme vyjít. Pomocí nohou, rukou a hlavně mapky se od místních dovídáme, že okruh k Grand Sable začíná až na konci silnice D48 v osadě l'Ilet a Vidot. Vyrážíme tedy do pár kilometrů vzdáleného l'Ilet a Vidot. Cesta se však po chvíli zužuje a její sklon nebo spíš spád se nám zdá hodně nestandardní. Zastavujeme a zkoušíme zjistit, zda vůbec můžeme pokračovat dál. Narážíme však jen na opraváře elekrických rozvodů, kteří to zde znají asi jen o trochu víc než my. Sjíždíme tedy dál s nohou na brzdě a asi po kilometru přijíždíme k malému parkovišti, ze kterého skutečně už dál silnice nevede. Než chytneme ten správný směr, absolvujeme ještě jednu slepou uličku, ze které nás vrací i pro nás srozumitelná cedule "Pas d'entrée". Vracíme se na parkoviště a pokračujeme dolů s odhodláním, že půjdeme touto cestou, ať už vede kamkoli. Po vysutém mostě přecházíme přes říčku Mât. Pak pokračujeme mezi horskými políčky a lesem vzhůru. Cesta je tady už dobře značená a občas nás o správném směru na Grand Sable ujistí i cedulka.

Výhled na Piton d´Enchaing

Celá trasa, připomínající kosodélník, se vlastně otáčí kolem vrcholu Piton Lélesse  a téměř celou první polovinu cesty nás po pravé straně provází nejvýraznější hora kaldery Salazie : Piton d´Enchaing. Západní horizont pak zdobí vrcholy La Roche Ecrité (2276 m n.m.) a špičatý Le Cimendef (2228 m n.m.)  Jakmile se začne cesta stáčet na jih, noříme se do lesa a výhledy do krajiny končí. Časté cedule u cesty nás upozorňují, že les je soukromý a vstup do něj je zakázán. Podle mapy se nám zdá, že celá druhá polovina cesty vede už "jen" lesem a tak se obracíme a zpátky vracíme stejnou cestou. U říčky Mât zastavujeme na pozdní oběd a vracíme se k autu.

Zastávka u říčky Mât

K hotýlku přijíždíme relativně brzy, kolem třetí hodiny a tak po jednom chladivém pivku se vydáváme k svahu Terre Plate, který se tyčí hned za městečkem a tvoří zde hranici kaldery. Stoupáme asi do poloviny svahu k posledním stavením, která administrativně patří k městečku Hell Bourg. Chvíli posedíme a koukáme na městečko s krásným panoramatem pod námi. Potom cesta dolů. Vracíme se k hotelu za světla a tak ještě zajdeme na místní hřbitov, na který upozorňuje i průvodce Lonely Planet.

Hřbitov v Hell Bourghu  

Skutečně stojí zato vyšetřit si v Hell Bourgu pár minut času a zajít sem. Na bílo natřené hroby, spousta květin, panoráma hor a podvečerní slunce vykouzlí krásné místo. Vracíme se do hotýlku. Poslední večer na Reunionu si ještě dopřejeme k večeři lahvinku červeného a jdeme na kutě.

Ze Salazie na severozápadní pobřeží

Dnešní ráno je jako vymalované. Před snídani jdu ještě jednou na místní hřbitov. Horské panoráma má teď červený nádech, ale samotný hřbitov je teď ve stínu. Cestou zpátky si se mnou ptáci hrají na honěnou a schovávanou zároveň. Pořádná fotka se nedaří a tak zajdu do místního moderního kostelíčka. Je úplně prázdný. Chvíli posedím a medituji a pak už zpátky do hotelu. Snídaně, balení a odjezd.

Poslední výhledy na reunionské štíty

V městečku Salazie si ještě odbočíme směr Grand Ilet. Dojedeme až k říčce Fleurs Jaunes, kde je krásný výhled na hřeben Les Salazes. A pak se už definitivně vracíme k pobřeží a letišti. Cestou míjíme spousty krásných míst, ale na rozdíl od cesty do Cilaos zde chybějí odpočívadla a tak většinou jen zpomalíme.

Chceme využít maximum času, který nám zbývá do odletu a tak jako náš poslední cíl volíme městečko Sainte Suzanne, které je nedaleko letiště. Nejprve se zajedeme podívat k místním niagarským vodopádům (Cascade Niagara), které jsou zřejmě jedním z řady dalších piknikových míst pro místní obyvatele. Na oběd zajíždíme do nedalekého obchodního centra Carefour, kde chceme nakoupit i nějaké dárečky pro naše blízké. Do obchodu nás však nechtějí pustit s batohy, přesněji fotobatohy a tak raději nákup oželíme. Na poslední dvě hodinky jedeme ještě k moři, východně od Sainte Suzanne. Auto necháváme na parkovišti a po stezce pro pěší a cyklisty "Sentier Littoral Nord" se pomalu procházíme k majáku.

Bulbul červenouchý od St. Suzanne  

Tato stezka vede z východní části St. Suzanne podél pobřeží až do St. Denis. U majáku si ještě naposledy vyfotíme divoké pobřeží s oblázkovou pláží. Ptáci se zde nad námi slitovali a tak se podaří udělat pár slušnějších fotek. Naše cesta po Reunionu skončila, za tři hodiny odlétáme.

Pár rad pro ty, kteří plánují cestu na Reunion
 
- Pokud plánujete nákup potravin hned po příletu na ostrov, pak Carefour je nedaleko od letiště v Ste Suzanne a má otevírací dobu do 20:30. Do samoobslužného prodeje vás však nepustí s batohem.
- Pokud vás u příletu nečeká zástupce místní CK, vyjděte před letištní halu, tam je přes silnici řada domků, kde mají snad všechny významnější CK své přepážky.
- Zamluvte si GPS dopředu, nemusí být aktuálně k dispozici.
- Prohlédněte si důkladně půjčované auto, zda na něm nejsou oděrky jinde než na schématu,
které podepisujete, pokud je tma, vyžádejte si baterku nebo zajeďte pod pouliční světlo!!!
Ušetříte si při zpětném předávání peníze a nervy!
- Pokud přijíždíte pozdě večer, nespoléhejte se, že se v menších městech zeptáte na polohu  
vašeho hotelu, v městečku nemusíte po 10 hodině večerní potkat živáčka. Vytiskněte si podrobný plánek příjezdu do hotelu.
- Pokud nestihnete před vašim trekem nakoupit, nezoufejte. Myslím, že je možné se ve většině hotýlků domluvit, aby Vám připravili nějakou svačinu (za úplatu) nebo Vám dovolí "rozdělit" si snídani jako nám. Obchody však většinou otevírají až v 8:00.
- Na Maido se vypravte co nejdříve, ale ani to není záruka, že něco v údolí uvidíte. Zkrátka to chce mít štěstí. Počasí se tady určitě nedá naplánovat a obecná rada je, pokud vysvitne sluníčko, užívejte si ho hned, za chvíli už může být nebe šedivé.
- Ve městech (Cilaos, Hell Bourg) je často dost obtížné najít začátek trasy a pokud neumíte francouzsky, budete se jen těžko dotazovat. Nejlepší je poptat se v hotelu, kde většinou anglicky umí. Trasy jsou však značeny převážně velmi dobře.
-Trasy jsme plánovali podle http://randopitons.free.fr svým způsobem jsou vynikající, najdete tam informace o délce trasy, převýšení, úskalí trasy i zajímavosti, dále fotografie z trasy a samozřejmě itinerář. Mají však (podle nás) dvě chyby: jsou ve francouzštině a bohužel ne vždy odpovídají aktuálnímu stavu. Což jsme na své krátké cestě zjistili hned dvakrát. Je také nutné počítat s tím, že uváděné časy jsou čisté časy myslím dost ostrého pochodu. Pokud se chcete kochat krajinou a dost fotíte, dejte si rezervu aspoň 20% z uváděných časů.
- Vínko v Cilaos stojí za to ochutnat, ale nic víc. Pro nás bylo až příliš sladké a připomínalo spíš chuť ovocných vín. Místní domácí uzeniny, které lze koupit na trzích však, doporučujeme. Jsou vynikající, jsou trvanlivé a cenově téměř srovnatelné s cenami u nás.
- Pokud si chcete užít všechny radosti moře, pak nejezděte na Reunion, na většině pobřeží nejsou příjemné pláže, a i když na ně někdy narazíte, jsou zde silné proudy a prakticky všude visí varování před žraloky. Jako optimální vidíme kombinaci Reunionu s "koupacím" Mauriciem nebo Seychelami.
- Od městečka Chemin až k vulkánu Piton de Fournaise není žádná čerpací stanice, počítejte i s tím že se musíte vracet. Mně vyšel benzín skutečně jen tak tak a musel jsem se zbytečně nervovat. Pamatujte proto na to.
- Jestliže jdete na Piton de Fournaise, držte se vyznačených cest, zkratkami určitě čas neušetříte.
- Poměrně velké množství turistů a hlavně asi turistek po sobě zanechává v kaldeře své značky ve formě bílých papírových kapesníčků nebo toaletních papírků, které se časem přilepí na lávové kameny a dokonale imitují bílé turistické značení, které nás dvakrát svedlo z cesty. Chvílemi bylo množství těchto značek dost nechutné! Víme, že tělu člověk někdy neporučí, a papíry určitě nemusíme nechat volně poletovat krajinou.