Myslím, že drtivé většině Čechů (a pravděpodobně obecně Evropanů) se při vyslovení slova Belize nevybaví vůbec nic. My jsme na tom nebyli o moc lépe. Belize jsme měli spojené s bývalou britskou kolonii Britský Honduras a jako milovníci potápění a šnorchlování jsme věděli, že Belize lemuje druhý největší bariérový útes na světě.
Právě bariérový útes a život na něm nás přivedl na nápad navštívit tuto středoamerickou zemi.
Barierový útes se táhne podél celého pobřeží Belize Stejně jako před každou naší cestou jsme se i tentokrát zanořili do nejrůznějších informačních zdrojů a zjistili jsme, že Belize může nabídnout milovníkům přírody daleko více zajímavostí než jen mořský svět.
Pár základních pojmů na úvod
Belize, které se mimochodem vyslovuje [beli:s], je malým středoamerickým státem na pobřeží Karibiku. Sousedí s Mexikem a Guatemalou. Se svými 22 tis. km2, z nichž asi desetinu tvoří asi 200 ostrovů, je Belize o něco menší než Morava. Většina z asi 340 tisíc obyvatel žije v sídlech na pobřeží.
Malé Belize nabízí řadu zajímavých míst
Severní polovinu pevninské části státu tvoří téměř dokonalá rovina, která se podél pobřeží táhne až na nejjižnější cíp země. Vnitrozemí jižního Belize tvoří hory s nejvyšším vrcholem Doyle's Delight (1160 m n.m.). Hlavním městem je vnitrozemský Belmopan s pouhými 16-ti tisíci obyvateli. Úřední jazyk je angličtina, ale místní obyvatelstvo ve vnitrozemí mluví mezi sebou výhradně španělsky.
Vyrážíme
Letecky se z Evropy do Belize přímo letět nedá. Do Belize City, jediného mezinárodního letiště, se létá pouze z vybraných letišť ve Spojených státech, z Mexika nebo z některých středoamerických států. My jsme letěli nejprve s British Airways do Londýna a pak s American Airlines do Miami. V Miami jsme vystoupili do neočekávaně chladného podvečera. Na letišti nás čekaly místo policistů kontrolní automaty, jejichž funkci jsme rychle pochopili, a tak bylo odbavení příjemně rychlé. O to víc času nám zabralo hledání místa odjezdu hotelového shuttlu. Nakonec i toto úskalí jsme zvládli a už za tmy jsme se hlásili na recepci hotelu Red Roof Plus Miami Airport. Po více než desetihodinovém letu z Londýna jsme se těšíli do postele, přestože v Miami bylo teprve 8 hodin večer. Když jsme se konečně dostali do našeho pokoje (č. 247!!), byli jsme překvapení, jak moc se může lišit umně provedená prezentace na webu od reality. Navíc v pokoji něco příšerně hučelo a podlaha se třásla, jako bychom byli v epicentru zemětřesení. Po zevrubné obhlídce okolí jsme zjistili, že hned vedle našeho pokoje je asi nějaká strojovna, která způsobuje tyto vedlejší projevy. Alena šla situaci řešit na recepci. kde asi dobře věděli, co nám dali za pokoj. Bez řečí nám ho totiž vyměnili. Nevíme, zda zkouší udat tento hlučný pokoj všem hostům nebo jenom cizincům z „dálného východu“, které si možná pletou z Čečenci.
V Belize City
Po rychlém odbavení na místním letišti na nás čekal zástupce místní cestovky, který nás zavedl do pár desítek metrů vzdáleného domku. Uvnitř v kanceláři jsme dostali originální vouchery na cestu. Vzhledem k tomu, že jsme přiletěli do Belize kolem poledne, poslali nás zaměstnanci cestovní kanceláře k nedalekým stánkům s rychlým občerstvením. Tady jsme si z hotových jídel vybrali něco na zub, platili jsme 4 US$. Po obědě jsme vyrazili autem rovinatou, řídce osídlenou krajinou směr severozápad do belizejských mokřadů.
Koně si našly svůj životní prostor i v mokřadech. Žádná pole, žádné lesy, byly tu jen mokřady obklopené bušem. Na suchých místech stály nevelké farmy a kolem nich se pásly koně nebo krávy.
Lamanai Outlost Lodge
Vzdálenosti jsou v Belize příjemně krátké, a tak jsme po necelé hodince cesty zastavili u dopravního uzlu. Přesedli jsme do motorového člunu, který nás po New River dopravil do Lamanai Outlost Lodge.
Cestou do Lamanai sluníčko krásně nasvětlovalo břehy New RiverTa pro nás byla na několik dalších dnů našim domovem. Ubytování je zde rustikální v terasových chatkách se společnou terasou. Lodge nabízí celou řadu aktivit, z nichž většinu jsme během tří dnů našeho pobytu využili. Některé z nich jsme měli zdarma v rámci „akčních balíčků“, jiné jsme si museli doplatit.
Lelka šedočelého a řadu ptačích druhů jsme viděli už cestou lodí do Lamanai Birdwatching a s ním spojené focení ptáků a krajiny tvořilo hlavní náplň našich aktivit. Využili jsme snad všechny nabídky, které v této oblasti lodge poskytovala: časně ranní procházku po blízkém okolí, plavbu člunem i výlet do vzdálenější lokality, kde ostrov v mokřadech svým řídkým porostem připomínal savanu.
Leskot modrošedý byl jedním z nemnoha fotoúlovků v savaně
Posledně jmenovaného pozorování ptáků v savaně jsem se zúčastnil sám bez Aleny ve společnosti asi 15 amerických skutečných ptáčkařů. Byla to pro mne nová zkušenost, neboť doposud jsme se vždy účastnili skupinových akcí s fotografy, kteří měli více méně stejné požadavky na pozorování jako my. Tato skupina ptáčkařů se silnými dalekohledy dokázala čtvrthodiny pozorovat hnědavého ptáčka v hustém křoví na vzdálenost 50 m. Pro mne to byl samozřejmě objekt mimo možnosti 500 mm objektivu, a tak jsem byl z jejich postupu občas nervózní.
Kurlana chřástalovitého jsme pozorovali přímo u mola naší lodge.
Jedno půldne jsme vyrazili do nedaleké archeologické lokality, kde jsou poměrně zachovalé zbytky starověkého mayského města, jehož osídlení sahá až do 16 století před naším letopočtem. V době největšího rozmachu zde žilo kolem 60 000 lidí. V areálu této lokality je kromě několika chrámů i malé muzeum, ve kterém si můžete zrekapitulovat své znalosti z mayské historie a kultury. Z významnějších chrámů připomenu Mask Temple, s jehož stavbou se začalo již kolem roku 200 př. n.l. a který je pojmenovaný podle kamenné masky mayského krále umístěné na jižní straně chrámu.
High Temple
Nejmohutnějším chrámem je 33 metrů vysoký High Temple. Dále můžete v lokalitě vidět pozůstatky královského paláce, Jaguár Temple a další kamenné stavby.
Výhled z pyramidy nabízel pohled na nekonečnou zelenou džungli
Určitě zajímavá byla i návštěva nedaleké vesnice, kde nás nejprve průvodce zavedl ke svému domku, ukázal nám svou zahrádku a svého asi dvouletého synka.
Chlapec z Lamanai Pak jsme prošli vesnicí kolem kostela a zastavili jsme se v místní škole.
Dívčí třída v Lamanai Návštěvu vesnice jsme zakončili v restauraci, kde jsme si vyzkoušeli přípravu tortily a kde jsme také poobědvali.
Z dalších aktivit se musím zmínit o časně ranním výletu na kanoi. Cestou jsme neviděli nic mimořádného, ale byl to kouzelný poklidný výlet za ranního úsvitu.
Ranní projížďka kanoí je romantická v každém věku
Na poslední podvečer jsme si objednali výlet na vznášedle po mělkých vodách mokřadů, kam se běžnou loďkou nedostanete.
Vznášedlo bylo pro nás velkou atrakcí I toto pro nás byla nová zkušenost završená pohledy na zajímavou krajinu politou měkkým pozdně odpoledním sluncem.
I mělká voda dokázala nabídnout zajímavé pohledy
Podvečerní rozloučení s Lamanai
Lamanai jsme opustili časně ráno. Domnívali jsme se, že cestou ještě občas zastavíme na fotografování, a tak jsme si v loďce sedli do první řady. Náš kapitán však už jel na plný plyn, takže z focení nebylo nic. Přestože jsme se po ránu dost oblékli, k silnici jsme po hodinové rychlé jízdě po řece připluli značně prochladlí.
Crook Tree
Celkem dobrým zvykem v Belize je, že dopravu mezi jednotlivými destinacemi zajišťuje vždy hotel, do kterého se návštěvník chystá. Proto na nás v přístavu na řece New River čekal majitel hotelu Bird´s Eye View Lodge, ve kterém jsme plánovali jednodenní pobyt. Lodge leží na břehu rozlehlé laguny v chráněné oblasti Crooked Tree.
Bird´s Eye View Lodge měla úžasnou polohu na břehu laguny. Přestože toto místo je vzdáleno vzdušnou čarou jen něco přes deset kilometrů od Lamanai, byla to pro nás zcela jiná krajina s řadou nových ptačích druhů, které jsme v Lamanai neviděli. Odpoledne v den příjezdu nám přálo počasí a my jsme poblíž hotelu i v nedaleké vesnici mohli pozorovat řadu ptačích druhů, zejména drobných pěvců.
Druhý den, kdy jsme vyrazili loďkou po zákoutích laguny, se obloha zatáhla a chvilkami spadla i nějaká kapka.
Volavka modrošedá využila starou loďku jako pozorovatelnu. Před obědem jsme autem přejížděli do naší třetí belizejské destinace, do Banana Bank Lodge, která leží nedaleko hlavního města v oblasti, která je vstupní branou do hornatého jihu země.
Banana Bank Lodge.
Celou cestu lehce pršelo a déšť neustal ani po našem příjezdu do lodge.
Květy plumerie zdobily kapky deště
Byli jsme ubytování v jedné z „velkých chat“. Obytná plocha neměla daleko do 100 m2: vstupní hala, dvě ložnice a velká koupelna. Nicméně značně úsporné osvětlení a poněkud ošuntělý mobiliář dávaly tušit, že nejlepší léta má chatka už dávno za sebou. Když jsme si vyšli na obhlídku, zjistili jsme, že podobně je na tom celý komplex tohoto zařízení.
Ranní sluníčko prozářilo poněkud zanedbanou lodge Majitelé jsou starší Američané, kteří sem přišli v sedmdesátých letech. Koupili a zvelebili starý ranč a jako milovníci koní se pustili do jejich chovu.
Koně zůstali součástí lodge doposud
Později k tomu přidali i ubytování a „koňskou turistiku“. Děti, jak jsme se dozvěděli na společné večeři u „kulatého stolu“, se však vrátili zpět do Spojených států, a oni sami asi ztratili chuť a možná i sílu hotel dále zvelebovat.
Zbytek prvního dne jsme neměli žádný pevný program, a tak jsme si četli, chodili po hotelové zahradě a fotili, co nás zaujalo. Objevili jsme zde voliéry s papoušky a výběh s jaguáří samičkou, kterou sem někdo před 7 lety přinesl zraněnou, když byla ještě kotě.
Výběh s jaguárem byl naší pravidelnou zastávkou, když jsme byli v areálu lodge. Druhý den nás čekal výlet do tajemné jeskyně ATM (Actun Tunichil Muknal, neboli "jeskyně kamenného hrobu"), která se nachází v Tapir Mountain Nature Reserve.
Zde přesedáme do čtyřkolkyNejprve jsme z naší lodge jeli asi 35 km autem do návštěvnického centra. Tady nám bohužel potvrdili informaci z internetu, že do jeskyně si nesmíme ani fotoaparáty ani mobily vzít. Sice jsme nemuseli podstoupit osobní ošahávací prohlídku, ale museli jsme ukázat obsah všech zavazadel, která si s sebou bereme a dokonce i obrátit naruby všechny kapsy.
Tato cedule sumarizovala všechny zákazy, jejichž plnění průvodce velice striktně kontroloval To bylo dost velké zklamání, nicméně musím říct, že prohlídka jeskyně i tak stála za to. Nikdy jsme doposud nic podobného neabsolvovali.
Další fotografie jsou stažené z webu cestovní agentury a byly pořízeny v době, kdy zákaz fotografování neplatil.
Asi po dvou kilometrech chůze džunglí jsme se dostali k zatopeném vchodu do jeskyně.
Vstup do jeskyně ATM Tady jsme si nasadili jeskyňářské přilby, rozsvítili čelovky a postupně jsme naskákali do vody za našim průvodcem jako káčata za kachnou. Střídavě jsme plavali a střídavě se brodíli posvátnou jeskyní.
V přední části jeskyně si užijete plavání, voda je zde naštěstí příjemně teplá. Občas jsem měl co dělat, abych se protáhl úzkými chodbami jeskyně. Vyšplhali jsme po kamenech nahoru.
Zadní část jeskyně s archeologickými vykopávkami už procházíte po souši Poslední etapu k posvátnému pohřebišti jsme absolvovali bosí. Naštěstí tu nebyly ostré kamínky, jen noha nám občas sklouzla po řídkém bahýnku. Tady jsme si prohlíželi jednak krápníkovou výzdobu jeskyně ale také pohřební artefakty, většinou nádoby. V Crystal Maiden, kde naše prohlídka vrcholila, jsme viděli kosterní ostatky 13 mayských mužů, žen ale i dětí.
Kosterní ostatky v nejvýše položeném místě jeskyně
Celá prohlídka trvala asi 3 hodiny a určitě patřila k největším zážitkům našeho pobytu v Belize.
Příští den nás čekala další pro nás nová aktivita – tubing: plavba po řece na velkých nafukovacích kolech. Fotit se zde sice mohlo, ale i když jsme projížděli kouzelnými zákoutími džungle i jeskyně, zážitku z předchozího dne se tento výlet ani zdaleka nevyrovnal. Rozhodně doporučujeme přehodit pořadí obou aktivit.