Zážitky a zkušenosti ze severního Ománu - 1

Omán má přibližně stejnou rozlohu jako Itálie Když jsme si začali chystat itinerář naší cesty, zjišťovali jsme postupně, že Omán není jen nekonečná jednotvárná poušť, jak si ho možná představuje většina Evropanů. I když vody je zde skutečně poskrovnu a prakticky celý Omán je aridní oblastí, není Omán rozhodně jednotvárnou zemí.

Trasa naší cesty Cestu jsme začínali v Dubaji a měli jsme v plánu navštívit ománské hory Al Hajar, zastavit se v písečné poušti Wahiba Sands, vyzkoušet treky ve Wadi Bani Khalid a Wadi Shams, kouknout se pod mořskou hladinu v Dimaniyat Islands a samozřejmě prohlédnout si Muscat. Na závěr jsme si naplánovali vyhlídkovou plavbu podél pobřeží Musandamu, kterou organizovala dubajská cestovní kancelář. (Musandam je ománský poloostrov, který je od zbytku Ománu oddělen územím SEA - dříve Smluvního Ománu). To byl vlastně hlavní a asi jediný důvod, proč jsme si jako start i cílovou destinaci zvolili Dubaj a ne Muscat.    

První zkušenosti s arabskou realitou                                                                            

Půjčení auta. Vzhledem k plánovaným cestám po ománských horách jsme si v autopůjčovně Budget půjčili off road Toyota Fortuner.  Autopůjčovnu můžeme doporučit. S půjčeným autem po celou cestu nebyly nejmenší problémy. Při přebírání auta v Dubaji na letišti nám pracovník půjčovny velice ochotně a trpělivě vysvětloval všechny taje off roadu a zpětné předávání se obešlo bez ponižujícího počítání ďubek na karoserii. Toyota Fortuner měla po dobu cesty průměrnou spotřebu cca 14 l/100 km (v horách i víc). Díky třetinové ceně benzínu v Ománu však byl provoz ekonomičtější než jízda s Octavii v ČR.

Naše Toyota Fortuner Pokud plánujete jet s autem zapůjčeným v Dubaji (obecně mimo Omán), vezměte na vědomí, že: a) musíte mít  pro auto vyřízené zvláštní pojištění pro Omán (neexistuje sdílené pojištění pro více států typu naší zelené karty), b) nesmíte s ním jet do jižního Ománu (Salalahu) c) řízení v 3-4 milionové Dubaji je dost stresující a řidiči vzhledem k multinárodnostnímu složení mají spíše evropské manýry (na rozdíl od řidičů v ománských městech)

Značení cest a navigace. Značení cest jak v Dubaji tak i v Ománu je v drtivé většině dobré, nicméně bez navigace jsme se neobešli. Měli jsme staženo několik aplikací, ale většina z nich se první den neosvědčila. Musím tady vyzdvihnout off line navigaci „mapy.cz“, která v Ománu fungovala bezvadně. Bohužel na ni došlo až druhý den, až jsme vyzkoušeli ty horší varianty. I s touto navigací jsme se však několikrát dostali do úzkých, když jsme vjížděli na nově otevřené úseky dálnic a silnic, které se v Ománu hojně staví.                                                                

Překročení hranic. Hranice mezi SAE a Ománem mohou občané třetích států překročit pouze na přechodu Hatta – Al Wajajah.

Směr hraniční přechod HattPokud nemáte vyřízeno zvláštní pojištění pro auto předem, můžete si jej nechat vystavit na hranicích. Nicméně je to zdržení 15 až 30 min. Pokud pojištění máte vyřízeno předem (jako my), ale před vámi stojí jeden či více řidičů bez tohoto pojištění, čekáte také.
Příjemným pozitivem hraničního přechodu Hatta byla vlídná benevolence ománských celníků. Ti nám odpustili vstupní vízové poplatky (2 x 20 OMR), když jsme argumentovali tzv. „common vizas“ s nulovým poplatkem, která platí pro občany starých členských zemí EU, pokud Omán navštěvují ze SAE.
S naší poslední zkušeností z místního hraničního přechodu poněkud předbíhám. Stala se na zpáteční cestě z Ománu do SAE a nebyla tak příjemná. Celníci naše auto odstavili a detailně kontrolovali všechna zavazadla. Když narazili na naši cestovní lékárničku, byli velice zvědaví a u řady léků kontrolovali přes internet i jejich složení. Obecně musím ale říct, že byli korektní.

Začínáme v horách Al Hajar

Čtyřproudá dálnice - téměř prázdnáPohoří Al Hajar se táhne podél celého severního pobřeží Ománu a v minulosti tvořilo přirozenou hranici mezi přímořským Sultanátem Muscat a výrazně chudším horským Imamátem Omán. Cesta (částečně zcela nová čtyřproudová dálnice) nás od hranic vedla nejprve k pobřeží, aby se za Suharem stočila k jihu a zanořila se do horských údolí. První naší zastávkou byla oáza Al Ayn. Tam jsme se vydrápali na nevysoký pahorek stojící ve stínu majestátné hory Jebel Misht, na kterém jsou 5 tisíc let staré  kamenné hrobky.

Naše první zastávka - hrobky v Al Aynu Díky zpoždění jsme se do Al Aynu dostali pro fotografy za krásného přívětivého světla. Toto pozitivum však mělo jeden háček. Do hotelu nám zbývalo 50 km a Google nám ukazoval čas dojezdu jeden a půl hodiny. Cesta skutečně nebyla žádná pohodička, ale dalo se to.

Náš hotel byl nedaleko Ománského velkého kaňonu První tři noci  jsme strávili poblíž nejvyšší ománské hory Jebel Shams v západní části Jebel Akhdar (což je centrální a nejvyšší část pohoří Al Hajar). Převážná část návštěvníků zdejších hor jsou jednonoční výletníci, kteří se sem vypraví z Muscatu nebo z nějakého rezortu na pobřeží a zkusí si nějaký lehčí trek nebo se jen pokochají překrásným západem slunce.

Taky jsme číhali na západ slunce 

Určitě sem však zavítají i zdatní trekaři a dobré cíle zde najdou i horolezci.

W6 - balkonový trek My jsme se první den vydali na W6 neboli balkonový trek vedoucí po staré oslařské stezce nad Velkým ománským kaňonem (VOK) k opuštěné vesničce As Sab.

Opuštěná vesnice As Sab U terasovýchc políček byla dost vtírává koza Druhý den jsme plánovali výlet autem do Wadi Ghul (dno VOK) a poté částečný výšlap po W4 k Jebel Shams. Ve skutečnosti jsme však auto na začátku Wadi Ghul odstavili a vyrazili jsme kaňonem pěšky. W4 jsme pak samozřejmě vypustili a místo ní jsme se vydali na lehkou vycházku západně od hotelu lovit západy slunce. Myslím, že v této lokalitě by se dalo vydržet i déle. Tři noci byly takové solidní minimum.

Cesta Wádí Ghul Od Jebel Shams jsme pokračovali do jižního podhůří Jebel Akhdar, kde jsme se ubytovali ve staré poloopuštěné vesničce Misfat Al Abriyeen.

Misfat Al Abriyeen Soustava falají v Misfat Al Abriyee Kromě procházky podél vodních kanálů (falaji) v okolí Misfatu jsme navštívili staré město a muzeum Baid Al Safah v městečku  Rozpadající se domy v Al Hamra

Pevnost Bahla - památka UNESCO

V pozdním odpoledni jsme ještě zajeli do města Bahla okouknout zdejší skutečně rozsáhlou pevnost, která je kulturní památkou UNESCO (vnitřní prohlídky pevnosti jsou možné do 17:00, což jsme nestihli). Druhý den jsme se zastavili na vyhlášeném souqu v největším zdejším městě Nizwa. Pro všeobecné poznání Ománu jsou prohlídky výše uvedených měst vhodné. Pokud však jsou horské treky vaše krevní skupina, pak města vypusťte a poznávejte Al Hajar.
Na závěr horské části jsme vyjeli na Saiq plateau, náhorní plošinu ve východní části Jebel Akhdar. Z podhorského městečka Birkat Al Mouz (cca 550 m n.m.) jsme absolvovali prudké stoupání do cca 2100 m n.m. Přestože je silnice nová a krásně široká, je sem vjezd povolen pouze pro auta s pohonem 4 x 4. Asi bych to neměl psát, ale největší zážitek v této oblasti byl hotel Alila, hotel velice citlivě zasazený do krajiny, kde se komfort prolínal s účelným vkusem a ománskými tradicemi.

Hotel AlilaSamozřejmě ranní a podvečerní výhledy do hlubokých kaňonů byli kouzelné. Dva lehké treky, které jsme absolvovali však zas tak jedinečné nebyly.

Lehký trek k umělému jezírku A pak příjemný relax u hoteluPísečná poušť Wahiba/Sharqiya Sands
Pokud je v Ománu něčeho dost, pak jsou to pouště. Největší z nich, skutečně nehostinná kamenitá Jiddat al-Harasis zabírá více než třetinu ománského území a odděluje hornatý sever Ománu od jižní provincie Salaláh. My jsme se stejně jako většina návštěvníků rozhodli navštívit Sharqiya Sands, což je současný oficiální název pro Wahiba Sands. Písečnou poušť s dunami táhnoucími se v délce asi 100 km v severo-jižním směru.

Podvečer na dunách Symbolická projížďka na korábu pouště

Ubytování v replikách tradičních stanů zde nabízí více než deset kempů. Myslím, že většina návštěvníků sem rovněž přijíždí na jednu noc, užít si západy slunce na dunách a případně vyzkoušet si jízdu na velbloudovi.

Berberka My jsme si nad rámec standardu dopřáli vyjížďku k nomádům, krátký asi 4 km trek po rozpáleném písku za arabskými přímorožci a v den odjezdu jsme ještě zajeli přivítat nový den na nejvyšší místní dunu. V případě časového stresu by jeden den v poušti asi stačil.

Wadi Bani Khalid a Wadi Shab,
Wádí jsou vlastně říční koryta, která v suchých obdobích částečně nebo zcela vysychají. Ta nejhezčí ománská wádí leží v horských kaňonech ( https://omantourism.gov.om doporučují více jak 20 wádí). My jsme jedno wádí (Wadi Ghul) absolvovali už u Jebel Shams, ale chtěli jsme vidět i další, kde by byla zaručena kombinace treku a koupání. Tuto kombinaci slibovaly Wadi Bani Khalid a Wadi Shab.

Průzračná tišina ve Wadí Bani Khalid Do Wadi Bani Khalid jsme zamířili hned po návštěvě pouště Wahiba Sands. Všechny dostupné informační zdroje doporučovali návštěvu tohoto wádí ve všední den, o víkendu hrozí „přecpanost“. Řídili jsme se dle rad a udělali jsme dobře. Na parkovišti jsme zaparkovali jako třetí auto a podél falaje jsme vyrazili k wádí. U hlavního jezírka bylo asi pět lidí, ale my jsme pokračovali dál. Asi po třech stech metrech jsme došli k malému jezírku, do kterého přitékala voda asi 3 m širokým a minimálně 2 m hlubokým korytem ohraničeným strmými bílými skalami. Více jak hodinu jsme zde střídavě relaxovali a střídavě plavali v neskutečně průzračné vodě prakticky sami.
Abychom příliš nezlenivěli udělali jsme si po osvěžující koupeli ještě kratší výšlap dál údolím wádí k malé jeskyni.

Slepá ulička ve Wádí Shab K dalšímu wádí jsme jeli přes pobřežní město Sur, kde jsme navštívili pouze doky, kde se vyrábí tradiční arabské plachetnice dhau (dhow). Skutečně zde byly dvě plachetnice ve stavu rozpracování, nicméně nám doky připomínaly spíš hřbitov lodí kombinovaný se skládkou odpadků. Pokud nejste super fanda na historické lodě, můžete Sur z itineráře vynechat nebo si zajet asi 50 km dále na jih do Ras al Jinz Turtle Reserve a zkusit štěstí, zda neuvidíte na břehu karety.

Cesta nad jezírky Wádí Shab Trek do Wadi Shab nám kamarádi popsali jako kombinaci pěší chůze, brodění a plavání s tím, že v některých místech je možné volit suchou i mokrou cestu, jinde ne. Bohužel nám z popisu nebylo jasné, kde jednotlivé varianty začínají a končí . A tak jsme hupsli do prvního jezírka, které jsme uviděli. Když jsme ho přeplavali, zjistili jsme, že tudy se dál nedostaneme. Vrátili jsme se tedy na suchou cestu, která nad jezírkem vedla po římse kaňonu. Když jsme takto jezírko obešli, opět jsme sešli na dno kaňonu. I tady jsme několikrát ztratili cestu, neboť pěšina zde nebyla výrazná a my se ztráceli v moři obřích balvanů. Poslední etapa skutečně nabízela dvě varianty. Alena se vydala přes jezírka k malé jeskyňce s vodopádem a já šplhal co to šlo po pravém srázu kaňonu. Pár zkušenosti z wádí:a) určitě doporučujeme vyrazit do wádí ráno, naše teoretické kalkulace se svitem odpoledního slunce byly špatné. Dopolende zde bude i méně lidí, b) koupací dress-kód zmiňovaný v průvodcích (alespoň v námi zmiňovaných wádích), berte s rezervou. Skoro všichni, kromě nás, byli u zadních jezírek jen v plavkách, c) při brodění v jezírcích buďte opatrní, kameny pod vodou jsou příšerně kluzké, d) poplatek 1 real, který zaplatíte při prvním převozu, je i za cestu zpět, e) pokud jste převlékání mokrých svršků nechali až k autu, vězte, že kousek od parkoviště jsou veřejné toalety, kde můžete převlékací proceduru absolvovat.