Hlavním lákadlem, proč jsme se rozhodli pro návštěvu Serra da Canastra, byla potenciální možnost vidět psy hřivnaté, jedny z největších psovitých šelem vůbec. Štěstí nám u psů moc nepřálo a my byli velice vděční za fotoúlovek mravenečníka - nebo… více
Hlavním lákadlem, proč jsme se rozhodli pro návštěvu Serra da Canastra, byla potenciální možnost vidět psy hřivnaté, jedny z největších psovitých šelem vůbec. Štěstí nám u psů moc nepřálo a my byli velice vděční za fotoúlovek mravenečníka - nebo přesněji mravenečnice s mládětem. Mravenečníkové štěstí se na nás usmálo až ke konci třetího, posledního dne. Mariana (naše místní průvodkyně) zničehonic zastavila auto a požádala o dalekohled. Pak ukázala kamsi daleko do kamenité savany. Tak tamhle je mravenečník. Musím přiznat, že jsem ho neviděl ani v dalekohledu, jak byl daleko. Chvíli jsme okouněli u kraje silnice, ale pak jsme vyrazili do vysoké trávy směr mravenečník. Na cestu jsme dostali poučení, že mravenečník je skoro slepý a hluchý, ale musíme jít stále proti větru, aby nás neucítil. Ono se to snadno řekne, ale .. Šli jsme, jak nejrychleji to šlo. Trsy trávy byly vysoké a občas jsme šlápli jakoby do prázdna. Alena jednou spadla do jakéhosi výmolu tak nešťastně, že se sama odsud nemohla dostat. Musel jsem se vracet, abych ji vytáhl. (Teď zpětně lituji, že jsem ji nevyfotil). No mravenečníka jsme nakonec stihli, i když nás už zaregistroval a dal se i s mládětem do poměrně svižného běhu.